ECLI:CZ:US:2016:2.US.1751.15.1
sp. zn. II. ÚS 1751/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem, se sídlem Veveří 31, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2015 sp. zn. 3 Tdo 219/2015, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2014 sp. zn. 5 To 61/2014, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 10. 2014, kterým bylo ke stěžovatelovu odvolání zrušeno prvostupňové rozhodnutí Krajského soudu v Brně a stěžovatel byl shledán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 219/2015, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
2. Stěžovatel zpochybňuje, že by došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy. Nepopírá, že se dopustil v podnapilém stavu impulzivního útoku na poškozeného a udeřil jej lahví od alkoholu, neměl však přitom úmysl jej usmrtit. Soudy jej uznaly vinným s úmyslem nepřímým, kdy uvedly, že "jen zcela náhodou nedošlo k úmrtí poškozeného, neboť mu byla ihned poskytnuta lékařská péče, přičemž s ohledem na charakter použitého předmětu, kterým útok vedl, intenzitu, kterou k úderu použil a místo těla poškozeného, kam jej směřoval, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takovým jednáním může způsobit smrt poškozeného a s takovým následkem byl i srozuměn." Dle stěžovatelova názoru však soudy chybně pracují s pojmem "náhoda". Náhoda je dle běžných sémantických a formálně logických definic jevem, jehož výskyt neumíme vysvětlit. Podle Bellovy definice nerovnosti, která je součástí teoretické matematiky, samotné slovo "náhoda" znamená, že výsledek nelze nijak generovat ani předpovídat - ani s jakou pravděpodobností nastane. Náhoda se proto nemůže stát součástí záměru pachatele. Zahrnutí náhody představuje opak exaktního popisu příčiny následné události, když náhoda ve vztahu k předchozímu stavu ze své definované podstaty žádnou příčinnost - zahrnutelnou do úmyslu - nemůže mít. Je sice pravdou, že znalec hodnotící zranění poškozeného hovoří o náhodě v daném směru, nicméně těžiště jeho posudku spočívá v tom, že došlo k takovému konkrétnímu zranění poškozeného, jak bylo dáno intenzitou úderu. Pokud by intenzita byla větší, mohlo by dojít ke zranění smrtelnému a naopak kdyby intenzita byla menší, mohlo by na stejném místě hlavy dojít pouze k povrchovému zranění. Stěžovatel se proto domnívá, že měl být shledán vinným pouze ublížením na zdraví. Dále pak upozorňuje, že výše trestu je ve srovnání s povahou incidentu, o který šlo, mimořádně represivní.
3. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti popírá úmysl poškozeného usmrtit, Ústavní soud je však nucen konstatovat, že v tomto směru jsou úvahy a závěry obecných soudů zcela zřejmé, přiléhavé a postihující skutkový děj, přičemž zároveň třeba zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Pokud soudy dovodily naplnění subjektivní stránky příslušného trestného činu, učinily tak na základě podrobného rozboru stěžovatelova jednání, zejména pak způsobu a intenzity jeho útoku na poškozeného. Jak uvedl ve svém rozhodnutí vrchní soud, "ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo nepochybně zjištěno, že obžalovaný vedl opakovaný útok za pomoci poměrně účinných zbraní (za zbraň je nutno považovat jakýkoliv předmět, který umožňuje učinit útok intenzivnější a nebezpečnější), přičemž tento útok směřoval vždy proti oblasti hlavy poškozeného, kde se nachází celá řada pro život důležitých tělesných orgánů (...) svůj útok vedl bez jakékoliv kontroly, a tudíž musel být srozuměn i s tím, že může zasáhnout tepny, které jsou uloženy zejména v oblasti krku a jejichž poškození je závažným zraněním, jakož i s tím, že takové zranění by mohlo vést k velmi rychlé a neodvratné smrti poškozeného." Pokud dále stěžovatel kritizuje užití výrazu "náhoda" při popisu jeho jednání, Ústavní soud má za to, že popis skutku je v daném směru konstruován zcela standardním způsobem. Náhodu v daném kontextu nelze spojovat s tím, že by snad ve skutkovém ději bylo podstatným faktorem něco, co stěžovatel nemohl ovlivnit. Jak již vysvětlil ve svém usnesení Nejvyšší soud, v popisu skutkového děje byla takto pouze vyjádřena příčina, proč nedošlo k úmrtí poškozeného díky okolnostem, na počínání stěžovatele naprosto nezávislým. Co se pak týče uloženého trestu, stěží jej možno považovat za mimořádně represivní za situace, kdy byl uložen na samé dolní hranici příslušné trestní sazby.
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu