ECLI:CZ:US:2016:2.US.1776.15.1
sp. zn. II. ÚS 1776/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2015 č. j. 26 Co 535/2014-418, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého V. J. a R. J., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 15. 6. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 9. 2014 č. j. 26 P 4/2013-352 byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 3. 12. 2012 č. j. 25 Nc 1164/2012-32 tak, že nezletilý se svěřuje do péče otce. Stěžovatelce (matce nezletilého) byla uvedeným rozsudkem uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 3. 2015 č. j. 26 Co 535/2014-418 byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že výživné se stanoví s účinností od 1. 12. 2014 a že dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2014 do 31. 3. 2015 ve výši 4 000 Kč je stěžovatelka povinna zaplatit k rukám otce nezletilého do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy zamítly její návrhy na výslech dvou svědků, a vypracování znaleckého posudku na aktuální stav dítěte, čímž porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž tak porušily čl. 37 odst. 3 Listiny, zejména z pohledu toho, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
6. Dále stěžovatelka poukazuje na nerovnost i přístup soudu k jejím tvrzením ve vztahu k tvrzením otce, kdy pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí otci stranila. Okresní soud pak ryze formalisticky shledal důvody pro svěření nezletilého do péče otce pouze v tom, že stěžovatelka od léta 2012 neumožnila otci styk se synem a že na syna zřejmě negativně působí a manipuluje ho proti otci. I když stěžovatelka sama soudu navrhla důkaz, že syn je v pořádku, a to zprávou Dr. Křížové (pozn. Ústavního soudu: dle uvedeného rozsudku okresního soudu z 15. 9. 2014 jde zřejmě o psycholožku Mgr. Křížovou), tuto zprávu soud vyložil v její neprospěch a problémy syna zdůvodnil jednáním matky, ačkoliv pro tento závěr nesvědčil žádný z provedených důkazů. Stěžovatelka má za to, že soudy obou stupňů svým rozhodnutím preferovaly zájmy otce nad zájmem na řádném psychickém vývoji dítěte. Stěžovatelka poukazuje na to, že zájem dítěte musí převažovat nad zájmem rodičů. Za situace, kdy nezletilý V. ve věku necelých pěti let žil se stěžovatelkou a dle znaleckého posudku, který byl vyhotoven zhruba před dvěma léty, je na ni fixován, jeho okamžité a násilné vytržení z její péče zcela jistě má a bude mít neblahý vliv na jeho psychický stav, dítě bude duševně strádat, těžko danou situaci bude chápat. Stěžovatelka v řízení navrhovala opětovné provedení znaleckého posudku, který by měl zjistit dopad na psychický stav syna při jeho vytržení ze stávajícího rodinného prostředí i vhodnost tohoto zásahu ze strany státních orgánů. Soud prvního stupně tento návrh zamítl. Pokud soud prvního stupně poukazoval na rodiče otce, vůbec nevzal v úvahu, že jsou již v pokročilém věku, nezletilého neviděli již přes dva roky, syn na ně není zvyklý. To, že kromě otce, by si nezletilý musel zvykat i na další rodinné prostředí a jiné osoby, by pro něj znamenalo další zatížení, navíc vztah nezletilého k prarodičům nebyl žádným způsobem zjištěn. Podle stěžovatelky soudy obou stupňů v řízení nepostupovaly objektivně, ale v rozporu s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, prováděly pouze důkazy navržené otcem, a veškeré důkazy, které navrhla matka, byly zamítnuty. Byla tak porušena rovnost stran v řízení. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že by některý z rodičů, a zejména stěžovatelka, trpěla psychickými potížemi, stěžovatelka dovozuje, že její postoj byl motivován obavou o zdárný vývoj nezletilého. Stěžovatelka je toho názoru, že znalecký posudek, provedený zhruba před dvěma léty, nemůže hodnotit současný psychický stav dítěte, které bylo přes rok pouze v péči své matky - stěžovatelky a bylo na ní závislé, ani dopad na jeho psychiku při předání do péče otce. Stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně zamítl návrh na provedení důkazů navržených stěžovatelkou, které by tuto situaci soudu ozřejmily. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že jediným důvodem, proč soud změnil výchovné prostředí nezletilého dítěte, je preference zájmů otce před zájmem na řádném vývoji a psychickém zdraví nezletilého.
III.
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ke shora uvedeným námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, event. pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či svévole, např. nerespektováním jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu.
11. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.") spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, a Ústavnímu soudu nenáleží ani přehodnocování důkazů provedených těmito soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
13. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečné míře. Skutková zjištění, která soud prvního stupně na podkladě tohoto dokazování učinil a z nich vyvozené právní závěry shledal odvolací soud správnými. Odvolací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 12. 2012 č. j. 25 Nc 1164/2012-32 byl nezletilý podle dohody rodičů svěřen do výchovy matky a otci bylo stanoveno výživné. Následně byl rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 7. 2013 č. j. 26 P 405/2013-196, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 10. 2013 č. j. 26 Co 405/2013-212 upraven styk otce s nezletilým. V tomto řízení byl vypracován znalecký posudek, který vyvrátil tvrzení matky, že by nezletilý byl otcem pohlavně zneužíván. V souvislosti s tímto řízením pak bylo soudem vydáno i předběžné opatření na umožnění styku otce s nezletilým. Protože je matka nerespektovala, byly jí v rámci výkonu rozhodnutí opakovaně ukládány peněžní pokuty. Rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 1 T 190/2013-62, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 9 To 98/2014-73 pak byla matka odsouzena pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky, spočívající v tom, že v období od 13. 5. 2013 do 12. 12. 2013 neumožnila otci stýkat se s nezletilým, ač šlo o povinnost uloženou výše uvedenými soudními rozhodnutími. Přes tato soudní rozhodnutí matka nadále neumožňovala otci styk s nezletilým, skrývala se s ním na neznámém místě a teprve po zásahu Policie České republiky dne 25. 11. 2014 byla vypátrána a nezletilý byl předán do péče otce (dle soudního předběžného opatření).
14. Z uvedených skutečností odvolací soud dovodil, že byly splněny zákonné předpoklady pro změnu výchovné péče ve smyslu ustanovení §889 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Změna výchovy podle tohoto zákonného ustanovení pak není ani v rozporu se zájmem nezletilého, když výchovná způsobilost otce nebyla žádným relevantním způsobem zpochybněna. Otec má vytvořeno i odpovídající výchovné zázemí, přičemž s péčí mu mohou pomoci i jeho rodiče, kteří bydlí nedaleko od jeho bydliště. Otec prokázal svou výchovnou způsobilost i tím, že se prostřednictvím kolizního opatrovníka již dohodl s matkou na mimosoudní úpravě styku s nezletilým (byť v dosud omezeném rozsahu). Odvolací soud se ztotožnil současně se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož za situace, kdy u nezletilého přes značné časové odloučení zůstaly zachovány pozitivní vazby k otci, je důvodný předpoklad, že se na nové výchovné prostředí dobře adaptuje. Matka sama se případných adaptačních problémů nezletilého v souvislosti se změnou výchovné péče nezletilého nemůže rozumně dovolávat, když sama o své vůli nezletilého od otce dlouhodobě bezdůvodně odloučila. S ohledem na uvedené skutečnosti pak ani podle názoru odvolacího soudu by nemohl nový znalecký posudek přinést žádná zásadní nová zjištění, která by mohla zvrátit závěry soudu, že naplnění zákonných předpokladů pro změnu výchovné péče dle §889 občanského zákoníku byly v daném případě naplněny. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně formou měnícího rozsudku svěřil nezletilého do výchovy otce a matce pak uložil platit výživné dle kritérií §913 občanského zákoníku.
15. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v předmětné věci vyplývá, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu.
16. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak ve výroku o svěření nezletilého do péče otce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil.
17. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte. Svým rozhodnutím stěžovatelku jako matku neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje její možnost styku s nezletilým jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatelky o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dítětem dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu