ECLI:CZ:US:2016:2.US.1792.16.1
sp. zn. II. ÚS 1792/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. RNDr. Bedřicha Půžy, CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem Brno, Solniční 239/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 25 Cdo 5686/2015-114, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 6. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z přiložených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel byl zavázán ze směnky vlastní k úhradě v ní uvedené směnečné sumy (směnka sloužila k zajištění čerpaného úvěru). Ačkoliv dluh z úvěrové smlouvy zanikl, byla stěžovateli směnečným platebním rozkazem uložena povinnost ze směnky plnit. To stěžovatel považoval a považuje za neetické a hodlal se bránit žalobou na náhradu škody, kterou mu údajně způsobili směneční věřitelé úmyslným porušením povinnosti předcházet škodám. Po výzvě k zaplacení soudního poplatku v řádech statisíců korun stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce ve smyslu §30 a ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Soud však jeho žádosti nevyhověl s tím, že v jeho případě jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Soud vyšel zejména ze značné směnečné autonomie, kdy lze jen omezeně uplatňovat kauzální námitky proti směnce. Proto stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku. Na to stěžovatel reagoval tak, že si podal novou žádost ve smyslu ustanovení §30 a §138 o. s. ř., když argumentoval zejména svými tíživými finančními poměry (po exekučních srážkách mu na živobytí zbude asi 25.000 Kč měsíčně s tím, že jeho náklady na bydlení jsou asi 11.000 Kč měsíčně). Městský soud v Brně však na nezaplacení soudního poplatku reagoval zastavením řízení, neboť tvrzená špatná finanční situace by podle jeho názoru na předchozím závěru o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva nemohla ničeho změnit. Tento závěr ke stěžovatelovu odvolání potvrdil i Krajský soud v Brně a následné stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Na výše popsaný průběh předchozího řízení navazuje stěžovatelova obsáhlá ústavní stížnost namítající především údajnou nespravedlnost vzniklé situace a vytýkající obecným soudům nedostatky v odůvodnění rozhodnutí.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.
6. Ke stěžovatelově argumentaci proto Ústavní soud toliko konstatuje, že závěry obecných soudů jsou plně ústavně akceptovatelné. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je totiž povýtce založena toliko na značně obecných principech, které však v právě projednávané věci nenacházejí dostatečně silnou reflexi. Stručně vyjádřeno, směnečné právo je koncipováno jako velmi striktní, stěžovatel ve směnečném vztahu nevystupoval jako spotřebitel (opak stěžovatel netvrdí a ani z ústavní stížnosti taková okolnost neplyne) a směnečné závazky nelze dodatečně saturovat žalobou na náhradu škody. Pokud proto obecné soudy dospěly k závěru, že se v daném případě jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jednalo se o právní závěr zcela odpovídající dané procesní situaci, na které nemohla nic podstatného změnit ani tvrzená zhoršená solventnost stěžovatele. Jinak řečeno, ratio decidendi rozhodnutí obecných soudů nespočívalo v hodnocení majetkových poměrů stěžovatele, nýbrž ve zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaného nároku, jelikož se svým nárokem domáhal částky, která mu byla uložena pravomocným směnečným platebním rozkazem.
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena tvrzená základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu