ECLI:CZ:US:2016:2.US.1806.15.1
sp. zn. II. ÚS 1806/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem, se sídlem Staré nám. 67, Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1630/2014-25 ze dne 18. února 2015 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 13 To 240/2014-1764 ze dne 17. června 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2015 a kvalifikovaně doplněnou podáními ze dne 29. 7. 2015, 11. 8. 2015, 14. 8. 2015, 31. 8. 2015 a 5. 10. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 146/2012 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 22 T 146/2012-1682 ze dne 1. 4. 2014 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), a trestným činem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to podle §233 odst. 2 tr. zák. a §43 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dalším výrokem bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z podnětu odvolání státního zástupce rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který projednal jeho odvolání v rozporu se zásadami veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti v jeho nepřítomnosti. Uvádí, že řádně a včas soud požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu domácího léčení, což doložil lékařským potvrzením, přičemž v žádosti prohlásil, že se vzdává obhájce. Dle jeho názoru měl soud provést šetření ohledně jeho zdravotního stavu a rozhodně neměl jednat. Ani jím zvolený advokát JUDr. Slavomír Koreček neměl oprávnění stěžovatele ve veřejném zasedání zastupovat, neboť mu stěžovatel v souladu s §20 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, smlouvu o poskytování právních služeb vypověděl. Tvrzení obhájce do protokolu o veřejném zasedání, že s ním stěžovatel nekonzultoval prohlášení o vzdání se obhájce, považuje za irelevantní a tvrdí, že se s ním před jednáním soudu sešel a sám předal do podatelny soudu žádost o vzdání se obhájce. Pokud soud neakceptoval vůli stěžovatele hájit se sám, měl ho vyzvat, aby si zvolil jiného obhájce nebo mu měl obhájce ustanovit. Pokud tak neučinil, zasáhl do jeho práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny. V dalším podání stěžovatel předkládá lékařská potvrzení pro úřad práce, z nichž vyplývá, že jeho zdravotní stav byl dlouhodobě nepříznivý, a dále korespondenci mezi krajským soudem, stěžovatelem a obhájcem Dr. Korečkem, z níž vyvozuje, že soud postupoval nesprávně, když stěžovateli neustanovil obhájce a provedl veřejné zasedání za účasti stěžovatelem zvoleného obhájce, kterému stěžovatel vypověděl plnou moc.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel nevznáší námitky proti skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud i soud dovolací; jeho argumentace směřuje výhradně proti procesnímu postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení. Tvrdí, že odvolací soud pochybil, pokud nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání a jestliže připustil účast obhájce JUDr. Slavomíra Korečka, kterému vypověděl plnou moc.
Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na argumentaci odvolacího soudu (viz str. 4 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku) a zejména pak na odůvodnění usnesení dovolacího soudu (viz str. 5 - 8 napadeného usnesení), neboť stejné námitky stěžovatel uplatnil i v dovolání v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř., a dovolací soud se s nimi beze zbytku vypořádal.
Jak Ústavní soud ověřil z obsahu spisu, stěžovatel byl po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně propuštěn z vazby na svobodu. Dne 28. 5. 2014 písemně krajskému soudu sdělil, že vypovídá plnou moc svému obhájci JUDr. Slavomíru Korečkovi, kterému zakazuje, aby ve věci činil jakékoliv úkony. Byl proto odvolacím soudem vyrozuměn, že se v jeho věci jedná o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř., a byl vyzván, aby si zvolil obhájce nového, neboť v opačném případě by mu byl nový obhájce ustanoven. Současně byl upozorněn, že do doby, než jeho obhajobu převezme nově zvolený obhájce, je dosavadní obhájce povinen ve smyslu §37 odst. 2 tr. ř. vykonávat jeho obhajobu. Ve svém dalším podání ze dne 16. 6. 2014 stěžovatel požádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 17. 6. 2014 s ohledem na zdravotní indispozici a výslovně prohlásil, že se vzdává obhájce s tím, že není v jeho zájmu, aby byl zastoupen advokátem ani jinou osobou. K žádosti připojil lékařské potvrzení pro úřad práce o tom, že mu jeho zdravotní stav nedovoluje plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 17. 6. 2014 se podává, že přítomný obhájce JUDr. Slavomír Koreček soudu oznámil, že se v den konání veřejného zasedání sešel se stěžovatelem, který s ním prohlášení o vzdání se obhájce nekonzultoval (nebylo ani sepsáno za jeho přítomnosti). Sdělil mu však, že trvá na účasti u veřejného zasedání a žádá o jeho odročení, když bude zřejmě hospitalizován na psychiatrické klinice, a že je předběžně dohodnut na spolupráci s advokátem Mgr. Veselým. Odvolací soud vyhodnotil prohlášení o vzdání se obhájce jako neúčinné a veřejné zasedání konal v nepřítomnosti stěžovatele. Svůj postup pak odůvodnil v napadeném rozsudku konstatováním, že nebyly splněny formální požadavky pro vzdání se obhájce a bylo tak namístě, aby zvolený obhájce JUDr. Koreček stěžovatele nadále hájil s odkazem na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. Žádost stěžovatele o odročení veřejného zasedání vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť z lékařské zprávy neměl za doložené, že by zdravotní stav stěžovatele neumožňoval účast na soudním jednání, když zohlednil i skutečnost, že stěžovatel byl schopen se v den veřejného zasedání zúčastnit porady s obhájcem a osobně předat do podatelny soudu svůj požadavek na odročení jednání.
Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu takové pochybení, které by současně znamenalo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož jedním ze základních prvků je právo obviněného na efektivní obhajobu advokátem. Stěžovatel sice odvolacímu soudu sdělil, že vypovídá JUDr. Korečkovi plnou moc, avšak poté, co byl soudem vyzván, aby si zvolil obhájce nového a byl upozorněn, že do doby, než jeho obhajobu převezme nově zvolený obhájce, je dosavadní obhájce povinen ve smyslu §37 odst. 2 tr. ř. vykonávat obhajobu, si jiného obhájce nezvolil ani mu nebyl ustanoven. Odvolací soud proto nepochybil, pokud v případě nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. s odkazem na §37 odst. 2 tr. ř. konal veřejné zasedání za účasti JUDr. Korečka, ohledně něhož nebylo zjištěno, že by byl z obhajoby dle §35 odst. 2, 3 tr. ř. a §37a odst. 1 písm. b) tr. ř. vyloučen.
Poukaz stěžovatele na ustanovení §20 odst. 4 zákona o advokacii je nepřípadný, neboť toto ustanovení upravuje způsob ukončení poskytování právních služeb, což však samo o sobě není důvodem vyloučení obhájce z obhajování obviněného v průběhu trestního řízení, když důvody pro takový postup jsou upraveny v §35 odst. 2 tr. ř. Stěžovatel nadto v podání ze dne 16. 6. 2014 prohlásil, že se vzdává obhájce a že nechce být zastoupen. I když odvolací soud zhodnotil toto prohlášení jako neúčinné, neboť nebylo učiněno v souladu s §36b odst. 2 tr. ř., vůle stěžovatele hájit se sám je zjevná. Z hlediska ústavního je však podstatné, že obhájce, kterého si sám zvolil, k dispozici měl a tento obhájce u veřejného zasedání řádně plnil povinnosti obhajoby. Jeho právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny tak porušeno nebylo.
Napadeným procesním postupem odvolacího soudu se ostatně velmi podrobně zabýval na základě stěžovatelem podaného dovolání i Nejvyšší soud, který neshledal, že by konáním veřejného zasedání za účasti obhájce JUDr. Slavomíra Korečka došlo k porušení příslušných zákonných ustanovení o nutné obhajobě. Naopak v jednání stěžovatele shledal sklon k obstrukcím a k maření úkonů trestního řízení. Obstrukční charakter je ostatně z obsahu spisu patrný, vyplývá již z chování stěžovatele vůči soudu prvního stupně, kdy se snažil opakovaně zmařit svoji eskortu k hlavnímu líčení sebepoškozováním a úmyslnou intoxikací léky, tento postoj je zřejmý i z překotných změn osoby obhájce v průběhu trestního řízení. Pokud tedy Nejvyšší soud na základě konkrétních zjištění vyplývajících ze spisu vyslovil přesvědčení, že stěžovatel byl v odvolacím řízení řádně zastoupen zvoleným obhájcem, tento smluvní vztah s JUDr. Korečkem náležitým způsobem neukončil a nesplnil ani formální podmínky pro vzdání se obhájce ve smyslu §36b tr. ř., jeho řádně odůvodněnému závěru nelze s ohledem na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. nic vytknout.
Nejvyšší soud řešil i námitku stěžovatele, že odvolací soud pochybil, když nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání, podložené lékařským potvrzením. Pokud vyšel ze znění tohoto potvrzení (že stěžovatel je od 16. 6. do 20. 6. 2014 v domácím léčení a jeho zdravotní stav mu po tuto dobu nedovoluje plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání), z něhož není patrné, jaké zdravotní problémy brání stěžovateli, aby se zúčastnil veřejného zasedání, když byl nadto schopen se v čase konání veřejného zasedání osobně setkat se svým obhájcem a současně se dostavit do budovy soudu, kde předložil podatelně žádost o odročení veřejného zasedání, Ústavní soud nemá co vytknout jeho závěru, že takové potvrzení, vydané pro úřad práce, vypovídá pouze o tom, že stěžovatel není schopen plnit povinnosti vyplývající z evidence uchazeče o zaměstnání a nelze z něho (obdobně jako z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti) vyvodit nemožnost stěžovatele dostavit se k soudnímu jednání.
I dle názoru Ústavního soudu odvolací soud nepochybil, pokud přihlédl k faktickému jednání stěžovatele, který byl schopen činit úkony vůči svému obhájci i soudu, a dovodil z něj s přihlédnutím k obdobným postojům a obstrukcím stěžovatele v průběhu řízení před soudem prvního stupně závěr, že zdravotní stav stěžovatele nebyl zjevně natolik vážný, aby mu bránil v účasti na veřejném zasedání.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že Ústavní soud i v minulosti opakovaně připustil, že důvodnou obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obviněných, ve snaze vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním, nelze vyloučit a je na obecném soudu, aby posoudil všechny relevantní okolnosti, které ji zakládají, a rozlišil obstrukční důvody a jiné závažné důvody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123), nález sp. zn. II. ÚS 2448/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 106/53 SbNU 331), usnesení sp. zn. I. ÚS 3955/11 ze dne 21. 2. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, oba soudy dostatečně vysvětlily, proč považovaly jednání stěžovatele za obstrukční za účelem zmaření veřejného zasedání. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že žádosti stěžovatele nevyhověl a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Nadto v rámci veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, k nimž by měl stěžovatel právo se vyjádřit, a jeho obhajobu řádně vykonával přítomný obhájce. Nelze proto dospět k závěru, že by řízení před odvolacím soudem nebylo spravedlivé.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu