ECLI:CZ:US:2016:2.US.1838.15.1
sp. zn. II. ÚS 1838/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PRONTO autosalón, spol. s r.o., IČ: 49609262, se sídlem Frýdek-Místek, Frýdlantská 2150, zastoupené Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 1794/17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2015 č. j. 22 A 174/2011-88, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 2771/117, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. června 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozhodnutím Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru územního rozvoje a stavebního řádu (dále jen "stavební úřad"), ze dne 24. února 2011 č. j. MMFM 24437/2011 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §180 odst. 1 písm. m) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen "stavební zákon"), tím, že od října 2010 ke dni projednání správního deliktu užívala blíže určený stavební objekt umístěný v k. ú. Místek bez kolaudačního souhlasu, a to ke garážování šesti obytných vozidel v prostoru budoucí servisní dílny uvedeného stavebního objektu. Za spáchání tohoto správního deliktu jí stavební úřad uložil podle §181 písm. c) stavebního zákona pokutu ve výši 10 000 Kč a rovněž povinnost uhradit náklady řízení. Je namístě uvést, že důvodem tohoto umístění vozidel byla obava před jejich poškozením (k němuž předtím v několika případech došlo), jestliže by zůstaly v ostatních částech areálu stavby. Stěžovatelka podle svých tvrzení o tomto záměru telefonicky informovala pracovníky stavebního úřadu, kteří s takovýmto umístěním souhlasili.
3. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 23. května 2011 č. j. MSK 51566/2011 podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. K žalobě stěžovatelky však bylo toto rozhodnutí následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. května 2013 č. j. 22 A 174/2011-36. Krajský úřad měl totiž rozhodnout na základě zjištění, že spis stavebního úřadu neobsahoval žádný důkaz nebo písemný záznam o tom, že by stěžovatelka informovala stavební úřad o záměru uskladnit vozy v nepovolené stavbě autosalonu a že by stavební úřad tento záměr schválil; k tomuto jejímu tvrzení se proto nemohl vyjádřit ani je posoudit a vyvodit z něj patřičný závěr. Protože je však správní řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, ovládáno zásadou materiální pravdy, krajský úřad byl povinen - i bez návrhu stěžovatelky - zjistit všechny rozhodné skutečnosti. Tím, že tak neučinil, podle krajského soudu rezignoval na přezkoumání skutečností, na jejichž základě dovozovala stěžovatelka své vyvinění (§182 odst. 1 stavebního zákona), a pouze formalisticky odkázal na absenci písemného záznamu o souhlasu stavebního úřadu ve spisu. Tím se měl dopustit závažné procesní vady, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
4. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 2 As 51/2003-22 byl ke kasační stížnosti krajského úřadu uvedený rozsudek zrušen. V odůvodnění rozsudku krajského soudu především absentoval závěr, jakým způsobem mohla mít skutečnost, že stavební úřad dále nepřezkoumával okolnosti týkající se možného oznámení stěžovatelky o záměru uskladnit vozy v nepovolené stavbě autosalonu, za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu, že stěžovatelka užívala předmětnou stavbu bez kolaudačního souhlasu stavebního úřadu, tedy že znaky skutkové podstaty správního deliktu podle §180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona byly naplněny. Případné neformální vyjádření pracovníka stavebního úřadu, že nemá problém s využitím této stavby, přitom nemohlo představovat liberační důvod ve smyslu §182 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož právnická osoba neodpovídá za správní delikt, pokud prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Z těchto důvodů vada, pro kterou krajský soud zrušil rozhodnutí krajského úřadu, nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, pokud jde o závěr o spáchání správního deliktu. Nezpochybnitelnou relevanci měla mít pouze při rozhodování o sankci za tento delikt, neboť ve smyslu §182 odst. 2 stavebního zákona jde o jednu z "okolností, za nichž byl delikt spáchán". Přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska výše sankce ovšem brání skutečnost, že veškerá argumentace stěžovatelky se upínala k otázce naplnění či nenaplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu, aniž by byla napadána zákonnost uložené sankce. Případné dodatečné argumentační rozšíření žaloby i na otázku zákonnosti ukládané pokuty, by představovalo uplatnění nového žalobního bodu, jenž by však musel být posouzen jako námitka uplatněná opožděně a krajský soud by se jí nemohl zabývat.
5. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu žalobu stěžovatelky opětovně posoudil Krajský soud v Ostravě a rozsudkem ze dne 31. března 2015 č. j. 22 A 174/2011-88 ji zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu za nesprávný a nepřezkoumatelný. Předně nesouhlasí se závěrem, že z její strany nebylo zpochybňováno naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu podle §180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona (stěžovatelkou označovaného i jako "přestupku"). Podstata její argumentace totiž spočívala po celou dobu právě v tom, že k jejich naplnění nedošlo.
7. Uskladnění aut nebylo užíváním stavby ve smyslu výše uvedeného ustanovení, pročež nemohl být naplněn již formální znak předmětného deliktu. Nešlo o užívání stavby k účelu, pro který tato byla postavena. Vzhledem k jeho vymezení se ho navíc mohla dopustit jen osoba, které bylo vydáno právoplatné stavební povolení, neboť jen ta může spáchat delikt tím, že neprovedla něco, co provést měla a mohla. Pokud jde o materiální stránku předmětného deliktu, stěžovatelka zdůrazňuje, že i kdyby bylo možné považovat uskladnění aut za užívání stavby v širším slova smyslu, za situace, která nastala, takovéto užívání nemohlo ohrozit žádný právem chráněný zájem společnosti. Jeho účelem byla výlučně ochrana majetku stěžovatelky. Z ustanovení §180 odst. 1 stavebního zákona lze dovodit, že zákonodárce evidentně měl za nezbytné trestat jen takové užívání stavby, které je společensky nebezpečné a ohrožuje právem chráněný zájem společnosti, kterým je v tomto případě užívání stavby pro účel stanovený ve stavebním povolení v souladu s ustanoveními stavebního zákona a souvisejících předpisů.
8. Základní pochybení Nejvyššího správního soudu stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že v celém jeho odůvodnění, z něhož vychází i napadený rozsudek, se zabýval jen zdůvodněním závěru, že souhlas s uskladněním aut, kterým měl být poskytnut pracovníkem stavebního úřadu, není důvodem liberačním, a ani se nepokusil o zhodnocení toho, zda byla napadena formální a materiální stránka předmětného deliktu, tedy zda byl porušen zákon. Protože ke správnímu deliktu vůbec nemělo dojít, bylo irelevantní i posuzování jejího liberačního vyvinění.
9. Námitky stěžovatelky nakonec směřují i proti závěru, že její dosavadní námitky nesměřovaly i proti uložené sankci. V průběhu řízení opakovaně brojila proti nezákonnosti celého rozhodnutí stavebního úřadu, a tudíž jí nelze vytýkat případné dodatečné rozšíření žaloby na otázku zákonnosti ukládané pokuty.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání; je však zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
13. Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatelky se řádně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší správní soud. Ten ve svém rozsudku zdůraznil její objektivní odpovědnost, pokud jde o správní delikt podle §180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona, k čemuž je třeba dodat, že k naplnění skutkové podstaty tohoto deliktu - konkrétně k užívání stavby bez kolaudačního souhlasu podle §122 stavebního zákona - mohlo dojít i v případech, kdy toto užívání sleduje jiný účel než ten, jemuž má sloužit podle stavebního povolení. Skutečnost, že stavba byla využita k uskladnění či garážování aut, tedy právě za takovýmto "jiným" účelem, přitom nebyla v průběhu řízení mezi jeho účastníky sporná. Okolnosti, za kterých k tomuto využití došlo (včetně tvrzeného neformálního souhlasu pracovníka stavebního úřadu s využitím stavby), sice nebyly relevantní z hlediska existence liberačního důvodu podle §182 odst. 1 stavebního zákona, mohly však být (a také byly) zohledněny podle §182 odst. 2 tohoto zákona při stanovení výše pokuty. Potud postačí odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, za které vyšel i krajský soud.
14. Stěžovatelce lze přisvědčit, že ani jeden z uvedených rozsudků se výslovně nezabývá otázkou materiální stránky správního deliktu, ačkoliv i ta musí být (vedle jeho formální stránky) naplněna k tomu, aby určité jednání bylo správním deliktem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2007 č. j. 8 As 17/2007-135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS). Pro posouzení této námitky je však podstatné, že její naplnění lze považovat za zřejmé. Smyslem zákazu užívání stavby je totiž zajištění, že jejímu řádnému užívání nebudou bránit závady, jež by mohly mít za následek zejména poškození lidského zdraví, majetku či životního prostředí. Ústavní soud zastává názor, že zájem společnosti na předcházení uvedenému následku opodstatňuje trvání tohoto zákazu do doby, než bude stanoveným způsobem postaveno najisto, že stavba odpovídá všem stanoveným požadavkům. K tomu ovšem dojde teprve vydáním kolaudačního souhlasu, a to bez ohledu na to, zda by ji fakticky bylo možné užívat již v určitý dřívější okamžik. Jednání stěžovatelky nepochybně směřovalo proti tomuto zájmu.
15. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné její ústavně zaručené základní právo či svoboda. Její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu