ECLI:CZ:US:2016:2.US.1892.16.1
sp. zn. II. ÚS 1892/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Stehlíka, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 3. 2014 č. j. 24 C 144/2011-102, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2014 č. j. 8 Co 740/2014-130 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016 č. j. 32 Cdo 5140/2015-172 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítal, že obecné soudy pochybily, když mu bránily v řízení o povolení obnovy a v následném obnoveném řízení předložit důkazy, jimiž by prokázal pravdivost svých tvrzení. Nadmíru formalistickým přístupem obecných soudů jsou mu upírána procesní práva a je krácen na svých ústavně zaručených základních právech.
2. Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl o zastavení odvolacího řízení o odvolání stěžovatele proti usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2013 č. j. 24 C 144/2011-53 pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel neuhradil soudní poplatek za podané odvolání ve stanovené dodatečné lhůtě, a to ani poté, co byl zamítnut jeho návrh na přiznání osvobození od soudního poplatku.
3. Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, pokud stěžovatele opakovaně nevyzýval k zaplacení soudního poplatku poté, co byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudního poplatku. Stěžovateli byla poskytnuta i poté dostatečně dlouhá lhůta k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání (více než jeden měsíc). Pochybení neshledal ani ve způsobu doručování - vložením do schránky. Na závěr se odvolací soud zabýval i námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval a dospěl k závěru, že v této věci vyloučený soudce nerozhodoval.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost poté, co dospěl k závěru, že otázky formulované stěžovatelem nemohou přípustnost dovolání otevřít. Dovolatelova kritika předchozího procesního postupu se míjí z důvody, pro které odvolací soud v napadeném rozhodnutí potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Obecné soudy v posuzované věci postupovaly v souladu s relevantními zákonnými ustanoveními a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Stěžovatel nesplnil svou povinnost uhradit soudní poplatek, a to ani v dodatečné, dostatečně dlouhé lhůtě, ačkoliv o této své povinnosti věděl, ba dokonce žádal - neúspěšně - o osvobození od placení soudního poplatku. Na tomto postupu obecných soudů nelze z pohledu Ústavního soudu shledat nic nadmíru formalistického. Jestliže navíc stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje i jinými rozhodnutími, pak v tomto směru není jeho argumentace nikterak relevantní. Posuzovaná ústavní stížnost tak není nic jiného, než pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu