ECLI:CZ:US:2016:2.US.1904.16.1
sp. zn. II. ÚS 1904/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. nezl. Mojmíra Václava Koláře, zastoupeného zákonnými zástupci otcem Ing. Pavlem Kolářem a matkou Mgr. Yvettou Radimeckou, 2. Pavla Koláře, 3. Ing. Pavla Koláře a 4. Mgr. Yvetty Radimecké, zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem, se sídlem Hasičská 551/52, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 1 Nc 2264/2016-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2016 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jimi vznesené námitce podjatosti všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 2 tak, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Mgr. Tereza Jachura Maříková, JUDr. Jana Hercíková, JUDr. Eva Hodačová, JUDr. Zdeňka Burdová a JUDr. Šárka Henzlová nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že okruh podjatých soudců definovali tak, že se jedná o soudce, kteří se dohodli se státem (tedy s vedlejším účastníkem řízení ve sporu stěžovatelů o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem) o narovnání svých platů za období roku 2012 až 2014 přijetím dohody, kterou 11. února 2015 navrhlo shromáždění předsedů všech soudů České republiky, představitelů Nejvyššího státního zastupitelství, Soudcovské unie a Unie státních zástupců. Touto dohodou byl u dotčených soudců dle stěžovatelů založen jiný než zákonný vztah k vedlejšímu účastníkovi. Faktorem, který stěžovatele vedl k uplatnění námitky podjatosti, byla důvodná obava, že soudce bude ve vztahu k účastníkovi řízení - ke státu - motivován např. pocitem vděčnosti, či snahou si stát nerozhněvat a naopak jím být dobře hodnocen. Se závěry napadeného rozhodnutí stěžovatelé nesouhlasí, když mají za to, že nebylo řádně odůvodněno, a bylo přihlíženo pouze k vyjádření dotčených soudců, kteří svou podjatost neshledali.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé napadají procesní rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná, resp. je předčasná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelé uplatnili ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno, neboť o jejich žalobě v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 131/2015 dosud nebylo rozhodnuto. Není tudíž vyloučena ani ta varianta, že o podané žalobě bude rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Budou-li mít přesto stěžovatelé v dalším průběhu řízení za to, že pro ně nepříznivé pravomocné rozhodnutí bylo vydáno soudci podjatými, nic jim nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojili novou ústavní stížností (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 4532/12 ze dne 11. 12. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4549/12 ze dne 16. 4. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1005/15 ze dne 23. 4. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 3473/14 ze dne 27. 5. 2015 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3407/14 ze dne 3. 6. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. srpna 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj