ECLI:CZ:US:2016:2.US.194.16.1
sp. zn. II. ÚS 194/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti obchodní společnosti Armbet s. r. o., se sídlem Libušina 146, 252 28 Černošice, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, AK se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 11. 2015 č. j. 108 C 15/2015-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že jím Okresní soud v Jihlavě zamítl žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku z podané žaloby (výrok I.) a vyzval ji, aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek z podané žaloby ve výši 142.874 Kč na označený účet soudu (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka předeslala, že se žalobou proti obchodní společnosti GEO-ING Jihlava, spol. s r. o., domáhá zaplacení částky 2.857.461,47 Kč. Přestože tato pohledávka je dle jejího tvrzení jejím jediným majetkem, Okresní soud v Jihlavě ji od placení soudního poplatku neosvobodil a usnesením ze dne 26. 10. 2015 č. j. 108 C 15/2015-118 ji vyzval, aby ve lhůtě tří dnů soudní poplatek ve stanovené výši zaplatila. Stěžovatelka podala žádost o odklad povinnosti k úhradě soudního poplatku, kterou Okresní soud v Jihlavě posoudil jako žádost o prodloužení lhůty pro zaplacení a zamítl ji. S důvody zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku stěžovatelka nesouhlasila a oponovala jim, stejně tak protestovala proti stanovení příliš krátké lhůty ke splatnosti soudního poplatku.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu předmětu ústavní stížnosti, vždy zkoumá nejen splnění všech formálních náležitostí kladených na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ale i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný.
Ve svém stanovisku ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb., dostupné v el. podobě též na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle ustanovení §9 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Nosnými rozhodovacími důvody vyjádřenými v citovaném stanovisku byl Ústavní soud vázán i v projednávané věci. Uzavírá tedy, že není-li přípustná ústavní stížnost proti výzvě k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby (výrok II. ústavní stížností napadeného usnesení), pak argumentem a maiori ad minus lze dovodit, že stejný závěr je třeba vztáhnout i na rozhodnutí o neprodloužení lhůty k jeho zaplacení stanovené v předchozí výzvě soudu (výrok I. napadeného usnesení).
Ke lhůtě k zaplacení soudního poplatku lze rovněž odkázat na odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu (bod 6.), z něhož vyplývá, že stanovení lhůty není samo o sobě způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka. K jejich porušení též nedochází marným uplynutím lhůty, nýbrž až rozhodnutím o zastavení řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2016
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka