ECLI:CZ:US:2016:2.US.1974.16.1
sp. zn. II. ÚS 1974/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Smékala, zastoupeného Mgr. Evou Strakovou, advokátkou se sídlem Vlastina 23, Plzeň, proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 4. 2016 č. j. ZT 48/2016-10, a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Kraje Vysočina, územní odbor Žďár nad Sázavou ze dne 24. 3. 2016 č. j. KRPJ-27817-19/TČ-2016-161471, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 20. 6. 2016 doručena ústavní stížnost, jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení v jeho trestní věci. Spatřuje v nich porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 7, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Měl se ho dopustit tím, že dne 9. 3. 2016 v prostorách společných šaten Městských lázní v Novém Městě na Moravě vstoupil do převlékací kabinky, ze které měl prostřednictvím videokamery podstrčené pod dělící stěnou pozorovat nezletilou, která se právě ve vedlejší kabince převlékala.
3. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Usnesení policejního orgánu podle něj nesplňuje základní požadavky, které na něj klade zákon. Naprosto podle něj rezignuje na náležité označení skutečností odůvodňujících důvodnost trestního stíhání. Videokamera, kterou měl použít, navíc fakticky neumožňuje uskutečnit jednání popsané ve výroku předmětného usnesení. Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní státní zastupitelství") však napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítlo. Plně se ztotožnilo se závěry policejního orgánu, že v průběhu prověřování byly zjištěny takové skutečnosti, které odůvodňují zahájení trestního stíhání. Policejní orgán podle okresního státního zastupitelství vyčerpávajícím způsobem popsal, z jakých dosud opatřených důkazů vycházel a o co své rozhodnutí opřel. Okresní státní zastupitelství doplnilo, že při posuzování nutného rozsahu odůvodnění, a především jeho konkretizace, je nezbytné brát v úvahu především charakter trestné činnosti, pro kterou je trestní stíhání zahajováno.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o zahájení trestního stíhání. Těmito skutečnostmi musí být konkrétní skutková zjištění, nikoliv pouhé označení jednotlivých důkazů či důkazních prostředků. Policejní orgán také neuvedl skutečnosti, které vzal za prokázané, jakož i úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Pokud dovozoval důvodnost trestního stíhání z výpovědí konkrétních osob, nestačí tyto osoby pouze označit, ale je nutné uvést podstatu jejich výpovědí. V případě některých důkazů není ani náznakem zjevné, jak stěžovatele usvědčují. Státní zástupce se poté nijak nevypořádal s námitkami stěžovatele proti usnesení policejního orgánu. Omezil se pouze na konstatování obecného charakteru. Jeho závěry by také vedly k nedůvodným rozdílům mezi podezřelými a obviněnými, které by závisely na druhu trestné činnosti, jíž se měli dopustit. Zahájení trestního stíhání proto nebylo náležitě odůvodněno. Může přitom velmi citelně zasáhnout do osobního života stěžovatele. Po zamítnutí stížnosti byl dokonce přibrán znalec z oblasti sexuologie a policejní orgán souhlasil, aby si přibral konzultanta k provedení přístrojového vyšetření stěžovatele (PPG). Nelze mít pochyb, že se jedná o velmi citelný zásah do jeho osobní sféry.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, pokud se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
7. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování; i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání není s ohledem na důkazní situaci možné po příslušných orgánech požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto počátečním stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby. Požaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, jehož rozsah musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž se nevyžaduje podrobná odpověď na každý vznesený argument (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 369/05 ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 555/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2295/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2423/15 ze dne 26. 8. 2015 a další).
8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Napadené usnesení se v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, nijak nevymyká požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí vydaných v obdobných věcech. Státní zástupce se k věci vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího stádia řízení přicházelo v úvahu. Míru odůvodnění rozhodnutí nelze posuzovat podle její kvantifikace, neboť i velmi stručné odůvodnění může ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li podstatu a smysl daného rozhodnutí, což dotčené usnesení splňuje. Stížnostním orgánem přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
9. K námitce zásahu do osobního života stěžovatele musí Ústavní soud uvést, že je předčasná, resp. spekulativní. Týká se navíc postupu v trestním řízení po vydání napadených usnesení. Policejní orgán přitom pouze vyslovil souhlas s eventualitou PPG vyšetření. Není zcela jisté, že k němu dojde. Stěžovatel ani doposud Ústavnímu soudu nesdělil, že by k němu reálně došlo. Ústavní soud mu v takové situaci nemůže poskytnout podobnou "hypotetickou" ochranu. V případě realizace vyšetření PPG a případně pociťované nepřiměřenosti znaleckého šetření pak stěžovatel bude mít procesní prostředky k ochraně svého práva na respektování soukromého života podle čl. 10 Listiny či čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že obsah napadených usnesení ani řízení, jež předcházelo jejich vydání, neporušují tvrzená práva stěžovatele. Předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny, což samo o sobě neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu nemohly doznat změn. Stěžovateli přitom zůstává zachována možnost, aby v následujících stádiích řízení uplatnil všechna svá zákonná procesní práva.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu