ECLI:CZ:US:2016:2.US.2001.15.1
sp. zn. II. ÚS 2001/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Hajtmara, insolvenčního správce úpadce REZIDENCE - MORAVSKÉ ZAHRADY, a. s., se sídlem Urbánkova 8, Brno, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2012, č. j. 35 Cm 76/2010-189, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 3 Cmo 169/2012-234, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 23 Cdo 944/2013-272, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkové okolnosti věci. Úpadce, jehož je stěžovatel insolvenčním správcem, uzavřel kupní smlouvu se společností Milestone Partners, a.s. Touto smlouvou převedl úpadce na společnost Milestone Partners, a. s. blíže specifikované nemovitosti, přičemž kupní cena činila 50 milionů korun. Jelikož dle kupní smlouvy měla být kupní cena složena do advokátní úschovy, byla téhož dne uzavřena smlouva o úschově, jejíž stranou byla vedle kupujícího a prodávajícího z kupní smlouvy i advokátní kancelář MSB Legal, v.o.s jako schovatelem. Na základě pokynu úpadce (jehož okolnosti byly v řízení před obecnými soudy rozporovány) byla ovšem po složení kupní ceny částka 48,5 milionů korun schovatelem vyplacena na účet třetí osoby.
3. Stěžovatel považoval tento postup schovatele za porušení smlouvy o úschově, a proto se žalobou proti němu domáhal zaplacení částky 48,5 milionů s příslušenstvím. Uznával, že v bodě. 4.1 smlouvy o úschově byl okamžik poskytnutí finanční částky definován jako "den odepsání částky z účtu Schovatele, a to na základě podání bankovního příkazu Schovatele k bezhotovostnímu převodu dotčené finanční částky na bankovní účet příslušné smluvní strany uvedený v záhlaví této smlouvy, popř. na jiný bankovní účet, který za tímto účelem příslušná strana Schovateli oznámí." Podle stěžovatele však toto ustanovení je třeba vykládat i v kontextu uzavřené (a schovatelem sepsané) kupní smlouvy; schovatel proto, při vynaložení odborné péče, neměl částku na účet třetí osoby vyplatit.
4. Postup obecných soudů, které dospěly k opačnému závěru, označil stěžovatel za formalistický. Dokonce v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že jím došlo k posvěcení vytunelování úpadce. Konkrétně stěžovatel namítal, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly výpovědí Ing. Procházky, která byla dle stěžovatele významná zejména stran okolností předání pokynu k převodu peněz.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní stížnost vedle tvrzení, že se v této věci jednalo o tunelování úpadce, obsahuje v podstatě dvě námitky, z nichž pouze jedna je stěžovatelem formulována jako námitka ústavněprávní. Stěžovatel jednak tvrdí, že relevantní smluvní ustanovení mělo být vykládáno jinak a navíc (ústavněprávně relevantně), že se obecné soudy nedostatečně zabývaly všemi okolnostmi vyplacení části kupní ceny na účet třetí osoby, zejména pak výpovědí jednoho ze svědků.
8. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a polemika s jejich postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Jde-li o posuzování skutkových okolností případu, jak byly zjištěny a zhodnoceny obecnými soudy, je Ústavní soud povolán k přezkumu pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, v důsledku čehož soud učinil nepřijatelný právní závěr (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/06). Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Kromě naznačené situace může Ústavní soud do procesu dokazování zasáhnout i tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
9. V projednávané věci ovšem Ústavní soud žádná taková pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu nezjistil. Soud prvního stupně totiž při zjišťování skutkového stavu postupoval pečlivě a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z provedených důkazů (včetně výpovědi Ing. Procházky) vyvodil a proč některé důkazy neprovedl. Z napadených rozhodnutí i z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze se pak podává, že obecné soudy měly postaveno najisto, že pokyn k výplatě peněz na účet třetí osoby byl písemně učiněn úpadcem.
10. Za takto zjištěného skutkového stavu (který dle přesvědčení Ústavního soudu není v extrémním rozporu s provedenými důkazy) pak obecné soudy dospěly k závěru, že schovatel neporušil své povinnosti plynoucí ze smlouvy o úschově, nýbrž že postupoval v souladu s ní. Tento právní závěr Ústavní soud shledává - v kontextu uvedeného - ústavně konformním.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před obecnými soudy lze jako celek označit za spravedlivé a že nedošlo ani k dotčení, natož pak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu