ECLI:CZ:US:2016:2.US.2040.16.1
sp. zn. II. ÚS 2040/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Liboslava Bezvody, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Gočárova třída 504, 500 02 Hradec Králové, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016, č. j. 22 Cdo 4449/2015-234, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. 27 Co 404/2014-202, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze den 2. července 2014, č. j. 15 C 403/2013-135, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 2. července 2014, č. j. 15 C 403/2013-135, zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal, aby žalovanému (Zemědělské družstvo Mečeříž) byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu k pozemkům v rozhodnutí blíže specifikovaným (dále též "předmětné pozemky"), a to za stejných podmínek, za kterých byla uzavřena smlouva o převodu spoluvlastnického podílu ze dne 11. května 2011 mezi Ladislavem a Danuší Jarolímových a žalovaným. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Marta Weissová (dále jen "povinná") jakožto právní předchůdkyně Ladislava a Danuše Jarolímových byla podílovou spoluvlastnicí předmětných pozemků, jejichž převodu se žalobce domáhá z titulu zákonného předkupního práva. Jako spoluvlastnice měla na základě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), povinnost nabídnout předmětné pozemky ke koupi přednostně ostatním spoluvlastníkům. Žalobce obdržel od povinné nabídku ke koupi se všemi náležitostmi včetně seznamu pozemků. Povinná nabídla žalobci předmětné pozemky za cenu 1,000.000 Kč a žalobce dopisem ze dne 30. listopadu 2009 nabídku přijal. Povinná však dne 30. prosince 2009 zemřela a žalobce následně kupní cenu neuhradil. Právní nástupci povinné prodali 11. května 2011 předmětné pozemky žalovanému, v čemž žalobce spatřoval porušení předkupního práva podle §140 obč. zák. a domáhal se uložení povinnosti tento podíl převést. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úmrtí povinné nemělo vliv na zánik nabídky předkupního práva ani na běh lhůty k zaplacení kupní ceny podle §605 obč. zák., neboť okamžikem smrti povinné vstoupili její právní nástupci do postavení povinné a byli vázáni učiněnou nabídkou. Stejně tak shledal jako nedůvodnou námitku, že žalobce neměl kupní cenu komu zaplatit. Podle soudu prvního stupně měl žalobce stanovenou částku složit do úřední úschovy podle §568 obč. zák., čímž by nastaly účinky splnění závazku.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 27 Co 404/2014-202, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně. Nadto uvedl, že lze analogicky odkázat na rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 22 Cdo 1606/2003), podle kterého je dědic zemřelého účastníka smlouvy o převodu nemovitosti touto smlouvou vázán.
4. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016, č. j. 22 Cdo 4449/2015-234, zamítnuto jako sice přípustné, nicméně nedůvodné. Nejvyšší soud konstatoval, že podstata sporu spočívala ve zjištění, zda právní nástupci povinné porušili předkupní právo žalobce, když prodali žalovanému spoluvlastnický podíl, aniž ho nabídli žalobci ke koupi. Tato okolnost pak závisela na posouzení, zanikla-li smrtí povinné nabídka výkupu spoluvlastnického podílu na základě předkupního práva, či nikoliv. V této souvislosti Nejvyšší soud uvedl, že právní účinky nabídky na využití zákonného předkupního práva smrtí povinné nezanikly, nabídka však nebyla v zákonné dvouměsíční lhůtě žalobcem přijata. Přijetí nabídky dopisem ze dne 30. listopadu 2009 nebylo možné považovat za řádné, neboť k přijetí nabídky k výkupu spoluvlastnického podílu dochází vyplacením tohoto podílu oprávněnou osobou v zákonné dvouměsíční lhůtě. Pouhé prohlášení o přijetí nabídky bez vyplacení podílu v této lhůtě nelze za účinné přijetí nabídky považovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007 sp. zn. 22 Cdo 1996/2005). Závěr odvolacího soudu, že dovolatel mohl v uvedené lhůtě uložit kupní cenu do úřední úschovy a tím přijmout nabídku, a pokud tak neučinil, mohli dědicové povinné převést podíl třetí osobě, byl tak správný.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí. Pochybení obecných soudů spatřuje v nesprávném posouzení §140 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2009, tj. v době kdy byla učiněna nabídka předkupního práva. Stěžovatel dovozuje, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit případným spoluvlastníkům získat přednostně spoluvlastnický podíl, pročež by bylo vhodné v intencích tohoto úmyslu vykládat případné spory a situace, na něž zákon výslovně nepamatuje. Zdůrazňuje, že byl připraven přijmout nabídku povinné, což relativizuje závěry plynoucí z obecnými soudy citovaného rozhodnutí. Dále soudům vytýká, že se nezabývaly tou skutečností, že pokud by povinná žila, dalo by se předpokládat, že by se dohodli na případném prodloužení doby k využití předkupního práva stanoveného v §605 obč. zák. Stěžovatel rovněž zpochybňuje argument obecných soudů, že mohl složit kupní cenu do úřední úschovy ve smyslu §568 obč. zák. K tomu podotýká, že soudy nedostatečně posoudily jeho reálná očekávání a předpoklady v situaci, kdy zemřela osoba, s níž vedl jednání o využití předkupního práva. Stěžovatel dále předkládá, jak v nastalé situaci hodlal postupovat. Uzavírá, že soudy vyložily relevantní ustanovení formalistickým způsobem a odhlédly od reálných společenských vztahů.
III.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
7. Výše popsaná pochybení, následkem jichž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastaly. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Skutečnost, že stěžovatel s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro zrušení napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, toliko rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
8. V dané věci stěžovatel namítá, že soudy nepřihlédly k okolnostem, za nichž se mělo jeho předkupní právo realizovat. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není důvod nesdílet závěr obecných soudů, že se stěžovateli dostalo řádné nabídky na odkoupení jeho spoluvlastnického podílu, jelikož možnost realizace jeho předkupního práva mu byla ohlášena se všemi zákonnými podmínkami, včetně kupní ceny, stalo se tak i přípustnou formou (ve smyslu §605 obč. zák.). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy se zabývaly všemi aspekty sporu a rovněž se řádně a pečlivě vypořádaly se skutečností, že povinná v průběhu lhůty pro akceptaci její nabídky zemřela. Je tedy třeba přisvědčit názoru obecných soudů, že stěžovatel své právo na nabytí předmětu předkupu nerealizoval řádně, když ve stanovené době neuhradil (popř. nesložil do úřední úschovy) požadovanou částku.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu