ECLI:CZ:US:2016:2.US.2053.16.1
sp. zn. II. ÚS 2053/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ondřeje Mašity, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Černého 517/13, 182 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 285/2015-49 ze dne 20. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušen měl být také čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zároveň navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatel dne 7. 8. 2013 na blíže specifikovaném místě nerespektoval dopravní značku C3a - Přikázaný směr vpravo. Na základě oznámení Policie České republiky o přestupku proto Magistrát města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků (správní orgán prvního stupně) vydal dne 30. 8. 2013 příkaz č. j. MMP/179817/13, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu pro porušení §4 písm. c) téhož zákona.
Proti příkazu byl podán odpor, dne 29. 10. 2013 proto správní orgán stěžovateli oznámil, že řízení o přestupku pokračuje, a předvolal jej k ústnímu jednání. Rozhodnutím č. j. MMP/110936/14 ze dne 21. 5. 2014 správní orgán uznal stěžovatele vinným ze spáchání výše uvedeného přestupku a uložil mu pokutu ve výši 1 600 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský úřad Plzeňského kraje (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím č. j. DSH/8166/14 ze dne 3. 7. 2014.
Správní žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 17 A 51/2014-35 ze dne 30. 9. 2015, kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu také zamítnuta.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že ve správním řízení byly ustanoveny čtyři oprávněné úřední osoby (ve smyslu §15 odst. 2 správního řádu), ačkoli podle jeho názoru měla být ustanovena pouze jedna s tím, že další může figurovat jako náhradník. Ustanovení vícero osob má být v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a vede k tomu, že správní řízení není vedeno v souladu se zásadami přímosti a ústnosti.
Pro podporu svého výkladu stěžovatel cituje §15 odst. 4 správního řádu, v němž se hovoří o oprávněné osobě v jednotném čísle. Stěžovatel při svých úvahách přihlížel k ústavní zásadě zákonného soudce a má za to, že smyslem údajného principu "jedna oprávněná úřední osoba pro jedno správní přestupkové řízení" je, aby odpovědnost za řízení nebyla rozdělována mezi více osob. V opačném případě by se údajně konkrétní odpovědnost za výsledek řízení vytrácela do "kolektivní neodpovědnosti". Institut oprávněné úřední osoby považuje stěžovatel za protikorupční prvek a odkazuje v tomto směru na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016. V projednávané věci navíc nebylo nijak odůvodněno, proč byly určeny právě čtyři oprávněné úřední osoby, a nikoli více či méně.
Smysl údajného principu "jedna oprávněná úřední osoba pro jedno správní přestupkové řízení" dále stěžovatel shledává v tom, aby rozhodnutí činila osoba, která je seznámena s celým průběhem přestupkového řízení a zejména ve věci prováděla dokazování, díky čemuž může činit rozhodnutí na základě bezprostředního dojmu. Tak tomu údajně v projednávané věci nebylo, neboť pod rozhodnutím správního orgánu byla podepsána jiná osoba, než která prováděla dokazování. Stěžovatel zastává na rozdíl od Nejvyššího správního soudu názor, že tato skutečnost může mít podstatný vliv na zákonnost rozhodnutí. Jinou osobou, než která dokazování prováděla, totiž nemohly být důkazy řádně hodnoceny a nelze údajně vyloučit, že pokud by rozhodnutí učinila osoba, která prováděla dokazování, bylo by odlišné.
Stěžovatel nadto namítá, že o oprávněných úředních osobách nebyl řádně informován, resp. že byl informován pouze o jedné z nich. Po stěžovateli údajně nelze požadovat, aby se pravidelně tázal správního orgánu, zda nedošlo ke změně oprávněné úřední osoby a zda v jeho věci nebude zrovna rozhodovat jiná oprávněná osoba, než která řízení dosud vedla, aby případně mohl podat námitku podjatosti. Jestli byly formálně určeny skutečně čtyři oprávněné osoby, měl o tom stěžovatel být informován již v příkazu správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 8. 2013, což se nestalo, z čehož stěžovatel dovozuje, že tvrzení o existenci čtyř oprávněných osob se správní orgány jen snaží napravit své pochybení spočívající v tom, že rozhodnutí podepsala osoba, která oprávněnou úřední osobou nebyla. Stěžovatel konečně považuje za "nesprávné a nevěrohodné", aby záznam o tom, kdo jsou oprávněné osoby, byl proveden na vnější desky správního spisu, jelikož podle §15 odst. 4 správního řádu měl správní orgán provést záznam přímo do spisu.
Podstatou další stěžovatelovy námitky je to, že údajně nebyl řádně vyrozuměn o tom, že je obviněn ze spáchání přestupku. Stěžovatel za obvinění ze spáchání přestupku nepovažuje zrušený trestní příkaz, neboť "na základě zrušeného dokumentu není možné vést řádné přestupkové řízení o trestním obvinění a ani není jasné, zda se stal stěžovatel obviněným z přestupku doručením příkazu nebo zrušením příkazu anebo jiným úředním postupem". Sdělení o pokračování v řízení pak bylo doručeno pouze jeho zmocněnci.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud předně uvádí, že z ústavního pořádku České republiky neplyne právo obdobné právu na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, aby ve správním řízení jednala jediná pověřená úřední osoba. Bylo na správních soudech, aby posoudily, zda takové právo plyne ze zákonné úpravy, přičemž dospěly k závěru, že tomu tak není. Jelikož Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší výklad podústavních norem přezkoumávat, postačí se omezit na konstatování, že soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a jejich závěry rozhodně nelze považovat za exces, a to ani ve světle stěžovatelovy argumentace.
Nad rámec odkazu na rozhodnutí správních soudů Ústavní soud zdůrazňuje, že veškeré záruky spravedlivého procesu, kterých se stěžovatel domáhá pro správní řízení, jsou mu zaručeny v následném plném přezkumu krajským soudem. Stejně tak má stěžovatel ústavně zaručené právo na zákonného soudce, nikoli již ale na "zákonnou úřední osobu".
Jak navíc uvedl Nejvyšší správní soud, nikoli každé pochybení správního orgánu činí jeho rozhodnutí nezákonným (natožpak protiústavním). Stěžovatel mimo jiné namítal, že správní rozhodnutí bylo sepsáno jinou osobou, než která prováděla dokazování. Nejvyšší správní soud přitom správně upozornil, a stěžovatel to nerozporuje, že v záhlaví rozhodnutí byla jako oprávněná úřední osoba uvedena osoba, která dokazování prováděla. Podpis další oprávněné úřední osoby na rozhodnutí neznamená, že řízení nevedla (a případně i odůvodnění nesepisovala) osoba, která prováděla dokazování. Z pohledu soudního přezkumu by navíc nebylo podstatné, která osoba sepisovala rozhodnutí, nýbrž zda stěžovatelem namítané pochybení v dokazování vedlo k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Touto otázkou se přitom plně zabýval krajský soud a stěžovatel jeho závěry v tomto směru nezpochybnil.
Ústavní soud nadto uvádí, že spáchání přestupku je protiprávním jednáním, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti. Z povinnosti správních orgánů vést každého k tomu, aby dodržoval zákony a jiné právní předpisy a respektoval práva ostatních (§1 zákona o přestupcích), vyplývá též povinnost přestupky projednat a případně i přistoupit k uložení sankce. To platí i pro přestupky na úseku dopravy, kde nedodržování předpisů může způsobit a často i způsobuje fatální následky. Správní orgány musí - při respektování práv, která obviněným náleží - činit vše pro to, aby byl přestupek řádně projednán. Pokud by v každé věci mohla jednat pouze jediná úřední osoba, představovalo by to pro správní orgán nepřiměřenou zátěž, a ohrožovalo tak jeho schopnost plnit výše zmíněné povinnosti, zvláště pak za situace, kdy je přestupkové řízení omezeno prekluzivními lhůtami (§20 zákona o přestupcích), jejichž uplynutí se navíc někteří obvinění snaží dosáhnout procesní taktikou založenou na "obstrukčním" jednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015).
Pokud se týče dalších souvisejících námitek, stěžovatelovou úvahou, že záznam na desky spisu byl učiněn až zpětně, se nezabýval ani Nejvyšší správní soud, jelikož ji stěžovatel neuplatnil ve správní žalobě. Tím spíše se jí nemůže s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zabývat Ústavní soud. Není pak pro Ústavní soud podstatné, zda byl zápis učiněn "do spisu", nebo "na vnější stranu desek spisu", což je zjevně otázka naprosto podružná. Stěžovatel také namítal, že po něm nelze požadovat, aby se neustále dotazoval, kdo je ve věci úřední osobou pro případ vznesení námitky podjatosti. Nicméně situace, že by ve věci vystupovala podjatá osoba a stěžovateli bylo znemožněno tuto okolnost namítat, nyní vůbec nenastala. Konečně, není nezbytné, aby správní orgán vysvětloval, proč byly určeny právě čtyři oprávněné úřední osoby, a nikoli více či méně.
Stran námitky, že stěžovatel nebyl s obviněním seznámen ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, již správní soudy uvedly, že stěžovatel byl s obviněním seznámen nejpozději příkazem ze dne 30. 8. 2013. K tomu stěžovatel namítá v podstatě jen to, že tento příkaz byl zrušen, a proto jej za oznámení obvinění považovat nelze. Tento názor ovšem nemá žádné opodstatnění. Stěžovatel byl prostřednictvím příkazu seznámen s povahou a důvodem obvinění, což mu umožnilo (a stěžovatel to koneckonců ani nepopírá) dostatečně se připravit na svou obhajobu v rámci řádného správního řízení. Ostatně v okamžiku, kdy jej stěžovatel obdržel, příkaz zrušený z logiky věci ani nebyl. Tím, že stěžovatel proti němu následně podal odpor, nedochází k tomu, že by náhle "zapomněl", že se přestupkové řízení vůči jeho osobě vede. Stěžovatelova argumentace zcela popírá smysl a účel, který je čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy sledován, tedy zejména aby každý obviněný měl dostatek času, prostoru a informací k vlastní obhajobě. To vše bylo stěžovateli v projednávané věci poskytnuto.
Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že jeho zmocněnec Ing. Miroslav Jaroš podal proti příkazu odpor a stěžovateli sdělil, že byl příkaz automaticky zrušen, pročež se stěžovatel domníval, že tím je přestupek vyřešen, případně vyřešen do doby, než mu bude sděleno obvinění z přestupku. Každý příkaz nicméně obsahuje řádné odůvodnění ve smyslu §150 správního řádu (a stěžovatel netvrdí, že by tomu tak v dané věci nebylo). V uvedeném ustanovení je nadto i výslovně uvedeno, že podáním odporu se příkaz ruší a že řízení pokračuje. Stěží se tedy mohl stěžovatel důvodně domnívat, že podáním odporu je celé řízení skončeno. Bylo by ostatně absurdní, pokud by jen podáním odporu měl být bez dalšího "přestupek vyřešen", neboť by takové přestupkové řízení postrádalo jakýkoli smysl. Stěžovatel nemohl racionálně předpokládat, že v případě spáchání přestupku postačí vyjádřit s rozhodnutím správního orgánu nesouhlas, čímž by byla celá věc vyřešena.
Jestli snad stěžovatel chtěl naznačit, že jej jeho zmocněnec o průběhu správního řízení chybně informoval, Ústavní soud poznamenává, že příkaz ze dne 30. 8. 2013 byl doručen přímo stěžovateli, který tak měl všechny potřebné informace k dispozici. Stěžovatel se navíc Ing. Jarošem nechal zastoupit dobrovolně, přičemž je potřeba mít na paměti, že ačkoli zmocněncem před správními orgány nemusí být advokát, stále se jedná o poskytování právních služeb a u osob bez právního vzdělání, které tuto činnost navíc vykonávají pouze ojediněle (v opačném případě by se mohlo jednat o trestný čin podle §251 trestního zákoníku; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1406/2014 ze dne 25. 3. 2015), nelze samozřejmě očekávat stejný standard služeb jako v případě advokátního zastoupení (čímž ovšem není vyloučeno, aby se zmocnitel po svém zmocněnci domáhal náhrady případně vzniklé škody).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
K návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud dodává, že i v případě, kdy je stěžovatel s ústavní stížností úspěšný, si zásadně platí své náklady sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu sice Ústavní soud může uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady, k tomu však přistupuje jen zcela výjimečně a s ohledem na výsledek řízení, pročež k tomuto postupu nebyl v projednávané věci důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu