ECLI:CZ:US:2016:2.US.2081.15.1
sp. zn. II. ÚS 2081/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zlatuše Klasové, zastoupené Mgr. Martinou Suchodolovou, advokátkou sídlem Masarykovo náměstí 146, Žamberk, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. června 2015 č. j. 50 Ad 2/2015-60, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 13. 7. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 3. 12. 2014 č. j. X byly zamítnuty námitky (§88 zákona České národní rady č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) stěžovatelky proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 29. 7. 2014 č. j. X, jímž ČSSZ dle ustanovení §29 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), přiznala stěžovatelce ode dne 21. 5. 2014 starobní důchod ve výši 9.945 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 6. 2015 č. j. 50 Ad 2/2015-60 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 3. 12. 2014 č. j. X (výrok pod bodem I.), a ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem.
5. Napadeným rozsudkem rozhodl krajský soud poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 10 Ads 66/2015-30 zrušil předchozí rozsudek krajského soudu ze dne 12. 3. 2015 č. j. 50 Ad 2/2015-32 a se závazným právním názorem věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
II.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí ČSSZ ze dne 29. 7. 2014 č. j. X, jakož i všechna na ně navazující rozhodnutí, jsou podle stěžovatelky v rozporu se zákonem, neboť podle názoru stěžovatelky ČSSZ nepostupovala v souladu s §32 odst. 1, 2 a 4 ve spojení s §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, když jí při stanovení výše důchodového věku odmítla zohlednit péči o dvě manželovi děti - Zuzanu Klasovou a Františka Klase, o které osobně pečovala od července 1995 až do nabytí jejich zletilosti, ačkoli manželství s otcem těchto dětí Františkem Klasem uzavřela až dne 19. 11. 1997. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že soudy rozhodly v dané věci v rozporu se zákonem, když k výkladu §32 odst. 4 ve spojení s §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění přistoupily značně formalisticky.
III.
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
10. Ústavní soud dále poukazuje na to, že dle ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem.
11. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 a navazující konstantní judikaturu) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu "podústavního" práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení "podústavního" práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.
12. V projednávané věci Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 20. 5. 2015 č. j. 10 Ads 66/2015 - 30 dovodil, že za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů je třeba pro účely stanovení délky doby péče o toto dítě považovat dítě manžela svěřené mu rozhodnutím soudu do výchovy pouze za splnění podmínek zakotvených v ustanovení §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tedy jak vzniku a existence manželství, tak existence uvedeného soudního rozhodnutí. Zpětné započítávání dob, v nichž tyto podmínky splněny nebyly, zákon nepřipouští.
13. Krajský soud - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění zrušovacího rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.) - dovodil, že v případě stěžovatelky (v řízení před krajským soudem žalobkyně) ke splnění druhé podmínky nemohlo dojít dříve, než byly pravomocným rozsudkem o výchově obě děti jejího pozdějšího manžela svěřeny na dobu po rozvodu do jeho výchovy; přestože tedy stěžovatelka fakticky pečovala o obě již před tímto soudním rozhodnutím, neměla tato péče vliv na splnění druhé podmínky. Splnění první podmínky - existence manželství - může být konstatováno až ode dne (platného) uzavření manželství (v dané věci ustanovení §1 a 3 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Shodně jako u druhé podmínky je zde rozhodná účinnost právního aktu zakládajícího právní vztah vyžadovaný ustanovením §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. V projednávané věci bylo manželství stěžovatelky s Františkem Klasem uzavřeno dne 19. 11. 1997 (pozn. Ústavního soudu: krajský soud uvádí též datum 15. 11. 1997); teprve od tohoto data došlo k naplnění druhé podmínky. Péči stěžovatelky o Františka a Zuzanu tak lze zohlednit teprve ode dne, kdy byla se svým druhem oddána. K tomuto datu však František již dosáhl věku 14 let, tedy do 18 let nezbývalo alespoň 5 let. Zuzana sice dosáhla teprve věku 13 let, ale již dne 17. 9. 1997, tedy 2 měsíce před svatbou, proto do dosažení 18 let věku také nezbývalo celých pět let, jak vyžaduje §32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Ústavní soud zjistil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
15. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jeho rozsudek nevybočil z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu