ECLI:CZ:US:2016:2.US.209.16.1
sp. zn. II. ÚS 209/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Slabiny, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, se sídlem Pardubice – Semtín, budova P 9, č. p. 81, 533 54 Rybitví, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 26 Cdo 4580/2015-193, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. června 2015, č. j. 23 Co 116/2015-158, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. prosince 2014, č. j. 12 Nc 10241/2003-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 12 Nc 10241/2003-105, zamítl návrh povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 19. června 2003, č. j. 12 Nc 10241/2003-3. Soud prvního stupně neshledal, že by byl dán některý z důvodů pro zastavení exekuce stanovených v §268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
3. K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. června 2015, č. j. 23 Co 116/2015-158, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce má za následek zánik exekuce dle §51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, avšak není důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Námitky povinného, jimiž brojil proti nepřiměřené výši úroků z prodlení, pak nemají v exekučním řízení žádnou relevanci, neboť je měl uplatňovat v řízení nalézacím. Rovněž uvedl, že nebyly splněny předpoklady pro zastavení řízení z důvodu nemajetnosti podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť je zřejmé, že exekuce je realizována srážkami z důchodu ve výši 2.161 Kč měsíčně, jejich výše není zanedbatelná, dochází jimi ke snižování dluhu, a tudíž exekuci nelze považovat za marnou.
4. Následné dovolání povinného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 26 Cdo 4580/2015-193, odmítnuto podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahovalo ani údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že byly splněny předpoklady pro zastavení (byť i jen částečné) exekuce. Poukazuje na různé nedostatky v postupu soudního exekutora, zejména ohledně správnosti částek, které byly dosud vymoženy. Soudnímu exekutorovi dále vytýká, že uměle navyšuje náklady exekuce. Rovněž se věnuje samotnému exekučnímu titulu a popisuje okolnosti, které vedly k jeho vydání. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí, že dovolání stěžovatele obsahovalo všechny náležitosti a nemělo být tedy odmítnuto.
III.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti jako takové. Dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže ze strany stěžovatele nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv. Mezi takovéto procesní prostředky je počítán i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. V nyní projednávané věci je třeba vnímat dovolání k Nejvyššímu soudu ve smyslu §236 a násl. o. s. ř. jakožto poslední procesní prostředek, který je nutno vyčerpat dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu nicméně plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnil, avšak neučinil tak procesně relevantním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl věcně projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části brojící proti napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. února 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://www.nalus.usoud.cz/).
8. Pokud jde o v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti pouze konstatuje, že dovolání podle jeho názoru obsahovalo všechny náležitosti vyžadované občanským soudním řádem a pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl, dospěl k tomuto závěru „na základě písemného sdělení stěžovatele, které nazval dovoláním, a které na Nejvyšší soud ČR poslal stěžovatel přímo“. Takovéto tvrzení neobsahuje žádnou argumentaci, jíž by se Ústavní soud mohl relevantně zabývat.
9. K otázce procesních náležitostí dovolání přitom lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní je logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
10. V dané věci stěžovatel, jak se podává z příloh dodaných stěžovatelem s ústavní stížností, podal dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím své právní zástupkyně, jehož součástí bylo i jím samotným sepsané podání označené jako dovolání. Z žádného z obou podání ovšem nelze dovozovat, že by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a odst. 3 o. s. ř. Za této situace v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně nelze shledat pochybení, které by dosahovalo dokonce až ústavněprávní intenzity. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, založená na pouhém tvrzení, že dovolání splňovalo všechny potřebné náležitosti a Nejvyšší soud postupoval vadně, když se dovoláním nezabýval věcně, proto nemůže obstát. Právě proto totiž představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy. Protože Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující, nedošlo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení stěžovatelových namítaných základních práv a svobod a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
11. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, kde směřovala proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ji odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu