ECLI:CZ:US:2016:2.US.2095.16.1
sp. zn. II. ÚS 2095/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Sanxaridise, zastoupeného Mgr. Markem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Hýlov 44, 742 83 Klimkovice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2016, č. j. 10 Co 1073/2015-468, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastnit majetek [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. března 2016, č. j. 10 Co 1073/2015-468, potvrdil usnesení soudního exekutora, jímž byl udělen příklep vydražiteli Richardu Wozniakovi na vydražených nemovitostech povinného (stěžovatele) za nejvyšší podání ve výši 125 886 Kč a byla stanovena lhůta k zaplacení. Odvolací soud přezkoumal odvolání povinného a jeho námitky, jimiž se snažil zvrátit udělení příklepu vydražiteli a provedení dražby. Ohledně stěžovatelových námitek uvedl, že nejsou důvodné, neboť o nich bylo rozhodnuto v průběhu exekučního řízení v rámci rozhodování o stěžovatelových návrzích na zastavení exekuce a na odklad exekuce (viz usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. října 2015, č. j. 91 EXE 12526/2011-354, a usnesení soudního exekutora Mgr. Ladislava Kocince, LL. M., Exekutorský úřad Frýdek - Místek, ze dne 21. října 2015 č. j. 142 EX 294/11-443), přičemž se odvolací soud se závěry vyplývajícími z těchto rozhodnutí ztotožnil. Pokud se povinný domáhal zastavení exekuce na základě §322 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byl jeho návrh nedůvodný, neboť uvedené ustanovení se týká toliko prodeje movitých věcí a nikoliv prodeje nemovitostí či spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Nadto uvedl, že prodej nemovitostí nelze považovat za nepřiměřený způsob provádění exekuce, pohledávka oprávněného nebyla dosud uspokojena a povinný nedisponuje jiným majetkem, ze kterého by bylo možno pohledávku uspokojit. Z obsahu spisu pak nevyplynul ani jiný důvod pro zastavení exekuce. Pokud se povinný domáhal odkladu exekuce z důvodu podaného návrhu na povolení obnovy řízení, ani tato skutečnost není důvodem pro odklad exekuce. Odvolací soud uzavřel, že napadené usnesení soudního exekutora je správné, a to i pokud by se ukázalo, že usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterými byl zamítnut návrh na zastavení exekuce a na odklad provedení exekuce, dosud nenabyla právní moci (resp. nebyla v právní moci ke dni provádění dražby), neboť o těchto návrzích bylo rozhodnuto a z obsahu spisu nebylo možno shledat žádný důvod pro zastavení či odklad provedení exekuce.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že je založeno na nesprávném, resp. mechanickém výkladu §322 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je aplikace §322 o. s. ř. vyloučena na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, považuje za nesprávný. Důsledkem tohoto chybného výkladu pak bylo, že odvolací soud se následně nezabýval a neprováděl žádné další dokazování ohledně stěžovatelem tvrzeného bydliště v exekucí postižených nemovitostech a tvrzeného rozporu exekuce s morálními pravidly. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž vytýká nedostatečné odůvodnění, neboť z něj není zřejmé, jakými úvahami byl odvolací soud veden, když postavil své rozhodnutí na nedůvodnosti odvolacích námitek. Stěžovatel považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, obsahující prvek nahodilosti a libovůle. Rovněž navrhl, aby byla v souladu s §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Krajskému soudu v Ostravě uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.
III.
4. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. V dané věci stěžovatel namítá v prvé řadě vadnou, resp. mechanickou, aplikaci §322 o. s. ř. K tomu Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, protože v ústavní stížnosti polemizuje s interpretací a aplikací zákona, jak byla provedena obecným soudem, a požaduje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu uložil, aby ve stěžovatelem zamýšleném směru rozhodl o jím vznesených námitkách a provedl takové posouzení věci, které bude pro něj příznivější. Názor odvolacího soudu, že §322 o. s. ř., který se věnuje věcem nepodléhajícím výkonu rozhodnutí, má význam v rámci prodeje movitých věcí a nikoliv nemovitostí, není přitom v soudní praxi a judikatuře nikterak zpochybňován. Proto nelze v rozhodnutí odvolacího soudu spatřovat takové vybočení, které by mohlo znamenat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
6. Dále stěžovatel namítl nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ani tuto námitku nesdílí. Odvolací soud poměrně jasně a srozumitelně vyložil, jaké závěry a názory Okresního soudu v Ostravě, popř. soudního exekutora, přebírá a jak je hodnotí. Námitkami stěžovatele se, v možnostech jejich přezkumu stanovenému příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu pro daný typ řízení, odvolací soud řádně zabýval. Závěru, podle nějž byly splněny podmínky pro vydání usnesení o udělení příklepu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Odvolací soud své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud opakuje, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší ostatním soudům.
7. Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Stěžovatel však v řízení nebyl úspěšný, a proto mu Ústavní soud náhradu nákladů nepřiznal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu