ECLI:CZ:US:2016:2.US.2107.16.1
sp. zn. II. ÚS 2107/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EUROMETAL, v.o.s., se sídlem Pernštýnské nám. 178/6, Prostějov, zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 20, Prostějov, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 6. 2012, č. j. 9 C 437/2009-255, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, č. j. 17 Co 645/2012-398, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 1461/2016-429, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a v čl. 17 Listiny EU.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Prostějově ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě Ing. Anny Mičkové (právní nástupkyně původní žalobkyně - Bialoň, s.r.o.) na určení vlastnictví tak, že žalovaný 1) Vladimír Franc je vlastníkem ve výroku I. specifikovaných nemovitostí (pozemky), a že nemovitosti (rodinný dům) specifikované ve výroku II. rozsudku jsou společným jměním žalovaného 1) a žalované 2), tj. manželů Vladimíra a Olgy Francových. Žaloba proti žalované 3) (společnost CZECH REAL CONSULTING, spol. s r.o.) byla okresním soudem zamítnuta (výrok III.) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV.). Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně byla aktivně legitimována k podání návrhu předmětné žaloby a současně měla naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť za žalovaným 1) měla vykonatelnou pohledávku ve výši 1.026.900 Kč s úrokem z prodlení, přičemž smlouvy o úvěru mezi žalovanými 1 a 2) a žalovanou 3) ze dne 9. 11. 2007, na které navazovala smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem ze dne 14. 11. 2007 (zajišťovací převod k nemovité věci), byly shledány absolutně neplatnými (podle §39 občanského zákoníku z roku 1964), a to s ohledem na okolnosti jejího uzavření, v nichž byla obecnými soudy (v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 140/2009) shledána trestná činnost (trestný čin podvodu ve stádiu pokusu) statutární zástupkyně žalované 3) (N., roz. H.) a realitního makléře (T. H.), vůči žalovaným 1) a 2) jako poškozeným. Za dané situace tak nemohly být uvedené smlouvy ani základem pro následný převod předmětných nemovitostí mezi žalovanou 3) a stěžovatelkou na základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2008. Proto okresní soud uzavřel, že vlastnické vztahy k předmětným nemovitostem jsou rovny původním právním vztahům, tj. vlastníky nemovitostí jsou žalovaní 1) a 2). Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná 3) není zapsána v Katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, byla proti ní žaloba zamítnuta z důvodu absence pasivní legitimace.
3. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali všichni žalovaní odvolání. Zatímco žalovaní 1) a 2) tak činili proti nákladům řízení, neboť setrvale namítali, že se stali obětí trestné činnosti, žalovaná 3) a stěžovatelka namítali, že obvodní soud věc po právní stránce nesprávně posoudil, neboť žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení vlastnictví a tedy ani nebyla aktivně legitimovaná k podání návrhu. Dále pak poukázali na skutečnost, že k převodu předmětných nemovitostí mezi žalovanou 3) a stěžovatelkou došlo řádně, v souladu s ustanovením §261 obchodního zákoníku, tudíž bylo možné je nabýt i od nevlastníka.
4. Krajský soud nejdříve rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 17 Co 645/2012-32, napadený rozsudek okresního soudu změnil [s výjimkou výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 3), který odvoláním napaden nebyl a proto nabyl samostatně právní moci] tak, že žalobu na určení zamítl, neboť (na rozdíl od okresního soudu) zaujal právní názor, že z popsaných skutečností nelze aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání předmětné určovací žaloby a její naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovodit, neboť vydání navrhovaného rozhodnutí se její právní sféry nedotýká a na její právní postavení ve vztahu k předmětným nemovitostem nebude mít vydané rozhodnutí žádný vliv. Rozhodnutí, jehož se žalobkyně domáhá, by se mohlo případně dotknout jejích poměrů ekonomických, nikoli však právních, neboť nositelkou práva, o něž v řízení jde, žalobkyně není.
5. K dovolání žalobkyně byl nicméně tento rozsudek krajského soudu na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015, zrušen [s výjimkou jeho výroků III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyni a žalovanou 3)], a věc byla v tomto rozsahu krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Zavázal jej přitom právním názorem, že z judikatury Nejvyššího soudu "především vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle §80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou odpůrčí podle §42a obč. zák. (srov. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1180/2003)."
6. Krajský soud, vázán výše rekapitulovaným právním názorem Nejvyššího soudu, proto rozsudkem rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 o. s. ř.) rozsudek okresního soudu v jeho "meritorních" výrocích I. a II., v "nákladovém" výroku IV. jej v rozsahu dle výroku II. změnil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Ztotožnil se tak s právním názorem okresního soudu, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem je (podle §39 občanského zákoníku z roku 1964) absolutně neplatná, a proto na jejím základě nemohla původně žalovaná 3) nikdy nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem a následně je kupní smlouvou převést na stěžovatelku, neboť i tato navazující kupní smlouva je absolutně neplatná, a proto určil, že žalovaný 1), resp. žalovaní 1) a 2) mají ve vlastnictví, resp. ve společném jmění předmětné nemovitosti.
7. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku krajského soudu, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a v němž polemizovala s právním názorem krajského soudu (resp. předtím Nejvyššího soudu), nicméně Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání "fakticky uplatnila předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, in concreto otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na podání určovací žaloby podle §80 o. s. ř., která je prý v rozhodování dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Tak tomu ovšem není, neboť (stěžovatelkou) zmiňovaná rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, sp. zn. 30 Cdo 1827/2005, nebo sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, pokud jde o v nich učiněné právní závěry, nejsou v žádném rozporu se shora označeným kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, v němž je řešena procesní otázka naléhavého právního zájmu věřitele na určení vlastnictví jeho dlužníka k předmětnému (v daném případě nemovitému) majetku (k tomu srov. též další rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2784/2007, sp. zn. 30 Cdo 463/2009, nebo sp. zn. 30 Cdo 975/2010)."
8. Obdobnou argumentaci pak stěžovatelka předkládá i v ústavní stížnosti, v níž i nadále nesouhlasí se závěry krajského soudu (resp. předtím Nejvyššího soudu, jehož závěry byl vázán) a jí namítané porušení svých základních práv spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně v řízení o žalobě na určení, konkrétně tedy otázky existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Stěžovatelka je zejména toho názoru, že krajský soud se při svém rozhodování dopustil zásadních rozporů, když nejprve dospěl k závěru, že aktivní legitimace dána nebyla, nicméně na základě výše citovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu zaujal zcela opačný právní názor. V tomto ohledu tak považuje nejen v pořadí druhý rozsudek krajského soudu, ale i samotná rozhodnutí Nejvyššího soudu za "nacházející se v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o odvolání, resp. dovolání stěžovatelky), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o podané žalobě na určení, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
11. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatelka svými námitkami setrvale brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku řízení, když rozporuje právní závěr obecných soudů ohledně aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby na určení. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími krajského soudu a Nejvyššího soudu (včetně citovaného kasačního rozhodnutí) a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat výše rekapitulované závěry obecných soudů ohledně existence aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby na určení, při jejichž formulaci vycházely ze závěru, že byl prokázán její naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř.) na určení vlastnictví předmětných nemovitostí, který dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Z odůvodnění napadeného rozsudku se totiž podává, že krajský soud (a před ním i okresní soud) při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě (byť tak byl nucen činit opakovaně), a dle názoru Ústavního soudu krajský soud postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy vyjádřené základními právy podle hlavy páté Listiny. V tomto ohledu tak jejich odůvodnění zcela dostojí požadavkům, jež na rozhodovací činnost kladou principy spravedlivého procesu a jež byly konkretizovány v judikatuře Ústavního soudu [tedy i v nálezech sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) či sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz, z nichž stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje], včetně povinností vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, co účastníci řízení namítali a svůj právní názor řádným, srozumitelným a tedy přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
12. Ústavní soud se tak neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její základní práva. Stěžovatelka ostatně Ústavnímu soudu ani nepředložila žádné konkrétní ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základních práv dokládaly, jelikož argumentace obsažená v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, představuje spíše souhrn nesouhlasných námitek vůči právním závěrům zejména krajského soudu (resp. citovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), s nimiž nesouhlasí a považuje je za nespravedlivé. Ústavní stížnost tak pro stěžovatelku představuje spíše další z řady procesních prostředků, jak tento pro ni nepříznivý výsledek řízení zvrátit, což je patrné již z její snahy svými námitkami zpochybnit rozhodovací činnost krajského soudu, který původně zaujal jí konvenující právní názor, nicméně jej byl nucen v důsledku citovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a zde vysloveného právního názoru, jímž byl vázán, korigovat.
13. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky ve způsobu, s jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jí podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Z ústavněprávního pohledu Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, nikoliv tedy to, zda důvodem pro jeho odmítnutí byly formální či procesní vady návrhu, jako tomu bylo v případě dovolání stěžovatelky, kdy nedostál zákonnému požadavku blíže uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
14. Pokud stěžovatelka v této souvislosti poukazuje (obdobně jako ve svém dovolání) na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k výše rekapitulovanému právnímu názoru, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožňuje. Jednak z toho důvodu, že úkol spočívající ve sjednocování i následné kontrole vnitřní bezrozpornosti judikatury obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) náleží primárně Nejvyššímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu, pro něhož tato otázka nabývá na významu až tehdy, pokud namítaný vnitřní rozpor v judikatuře obecných soudů dosahuje (v konkrétní věci) již intenzity protiústavnosti, spočívající v porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, jež je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Jednak z toho důvodu, že s touto námitkou stěžovatelky se Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení řádně vypořádal a neshledal ji za důvodnou.
15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu