ECLI:CZ:US:2016:2.US.2139.15.1
sp. zn. II. ÚS 2139/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, sídlem Jana Palacha 121/8, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 č. j. 6 Tdo 340/2015-48, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2014 č. j. 6 To 74/2014-492 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2014 č. j. 52 T 2/2014-398, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v daném řízení byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že po předchozím slovním a fyzickém konfliktu v přilehlé restauraci pod vlivem marihuany se záměrem usmrtit fyzicky napadl podnapilého Pavla K. (jedná se o pseudonym), kterého nejprve řízl přesně nezjištěným nožem do levého obočí a poté ho bodl do krku a do zad a způsobil mu tak závažná život ohrožující poranění, přičemž ke smrti napadeného nedošlo pouze v důsledku včasné a odborné lékařské pomoci.
3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dostatečně nezohlednily celý kontext daného incidentu a předchozí agresivní jednání poškozeného, což následně vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Nepopírá, že poškozeného bodnul, je však přesvědčen, že se z jeho strany jednalo o nutnou obranu, tedy byla dána okolnost vylučující protiprávnost jeho jednání. Obecné soudy sice vysvětlily, proč předchozí útok poškozeného již netrval, nicméně stěžovatel upozorňuje, že nutná obrana je přípustná i proti přímo hrozícímu útoku.
4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatel namítá, že jeho jednání bylo nutnou obranou proti útoku poškozeného. V §29 trestního zákoníku je nutná obrana definována tak, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, přičemž však nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že poškozený stěžovatele v určitý okamžik napadl, otázkou však bylo, zda stěžovatel útočil na poškozeného v době, kdy nějaký útok ze strany poškozeného proti stěžovateli ještě trval či bezprostředně hrozil. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jejichž závěry stěžovatel nijak nevyvrací, pouze polemizuje s jejich právním hodnocením, které je v jejich rozhodnutích přesvědčivě odůvodněno. Předmětným aspektem věci se obecné soudy, zejména pak soud odvolací, zabývaly. Vrchní soud tak ve svém rozhodnutí uvedl, že: "Po příchodu poškozeného na místo incidentu již obžalovaný držel v ruce nůž, kterým zasáhl poškozeného do obočí a způsobil mu sice drobné, ale silné krvácející zranění, přičemž stékající krev zasahuje i oblast očí poškozeného. To poškozeného do značné míry paralyzuje, jeho schopnost se případnému ataku aktivně bránit, snažit se vyhnout ranám, vedeným proti jeho tělu, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti již výrazněji omezena. V této situaci, kdy je poškozený předkloněn a vůbec se nepohybuje, bodá obžalovaný fakticky nehybného poškozeného do oblasti krku, a v útoku dále pokračuje i v době, kdy je poškozený vůči němu otočen zády." Za takto popsaného skutkového stavu lze stěží dovodit, že by stěžovatel svým jednáním toliko čelil trvajícímu či přímo hrozícímu útoku poškozeného, zejména pak pokud pokračoval v útoku nožem i poté, co již byl poškozený paralyzován a též otočen vůči stěžovateli zády. Pokud tedy obecné soudy obhajobě stěžovatele, že jeho jednání mělo charakter nutné obrany, nepřisvědčily, Ústavní soud nemá za to, že by se jejich závěry jevily jako nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
8. S ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva či svobody garantovaná ústavním pořádkem. Za takovéto situace pak není dán jakýkoliv prostor k zásahu Ústavního soudu.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu