ECLI:CZ:US:2016:2.US.2151.16.1
sp. zn. II. ÚS 2151/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Kasalové, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, č. j. 6 To 94/2015-18403 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdila, že soud dostatečně nehodnotil její osobní majetkové poměry a schopnost stěžovatelky hradit náklady nutné obhajoby, v důsledku čehož jí nepřiznal nárok na bezplatnou obhajobu.
2. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím zamítl stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu. Konstatoval, že stěžovatelka spolu s návrhem na poskytnutí bezplatné obhajoby nepředložila veškeré potřebné doklady nutné k tomu, aby o jejím návrhu mohlo být rozhodnuto soudem kladně, a to ani po doručení výzvy a poskytnutí dostatečně dlouhé lhůty. Na předmětnou výzvu stěžovatelka nejen že nereagovala po dobu jednoho měsíce, ale dokonce až do dne rozhodnutí stížnostního soudu (jehož rozhodnutí je stěžovatelkou napadáno).
II.
3. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu a dalších přiložených listin dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
4. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
5. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Z ústavněprávního hlediska v obecné rovině spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady peněžního závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené. Tak tomu může být s ohledem na jejich trvalý rodinný či zdravotní stav, výdělkové, majetkové a rodinné poměry, zajišťování své nutné výživy nebo nutné výživy osob, o které jsou podle zákona povinny pečovat. Přitom však Ústavní soud zastává názor, že rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 464/14 a tam citovanou další judikaturu). Ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny obsahuje odkaz na zákon, který má stanovit případy pro bezplatnou obhajobu, nebo (a maiori ad minus) případy pro obhajobu za sníženou odměnu. Tuto ústavní povinnost zákonodárce splnil cestou §33 odst. 2 až 4 trestního řádu (ve znění pozdějších předpisů). Ústavní právo na bezplatnou obhajobu podle trestního řádu náleží pouze osobě, u níž byla v míře rozumné jistoty prokázána její budoucí neschopnost dostát závazku vůči obhájci.
7. Ústavní soud po prostudování stěžovatelkou předložených listin - napadeného rozhodnutí obecného soudu a rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 8. 6. 2016 - konstatuje, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, nevykazuje žádné znaky porušení základních práv stěžovatelky tak, jak tato tvrdí. Obecný soud své rozhodnutí opřel o (zcela zásadní) skutečnost, že stěžovatelka ani přes výzvu soudu nepředložila potřebné listiny osvědčující nárok na poskytnutí bezplatné obhajoby. Je předně povinností stěžovatelky poskytnout soudu podklady pro svá tvrzení a soud sám není povinen, ba dokonce ani oprávněn takové listiny opatřovat sám ze své vůle. Pokud tedy stěžovatelka soudu v poskytnuté lhůtě, která byla dostatečně dlouhá, nezaslala potřebné dokumenty, nelze vyžadovat po soudu, aby o jejím návrhu rozhodl kladně. Taková praxe je naopak naplněním maximy, že každý odpovídá za své závazky (srov. např. usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15). Ústavní soud pak zcela logicky nemůže přihlížet k takové okolnosti, jakou je rozhodnutí Úřadu práce, kterým jí byl odejmut rodičovský příspěvek ke dni 1. 6. 2016. Jde o rozhodnutí vydané až v období po rozhodování o návrhu stěžovatelky před obecnými soudy a skutečnost, že jí byl tímto odejmut (podle jejích tvrzení) jediný zdroj příjmů, není ve věci již bohužel relevantní.
8. V nyní posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu