ECLI:CZ:US:2016:2.US.2161.16.1
sp. zn. II. ÚS 2161/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Tomanové, zastoupené JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem 28. října 434/211, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2015, č. j. 80 T 1/2012-18307, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, č. j. 6 To 95/2015-18407, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 T 1/2012 ve věci pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku k ustanovení §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
2. V odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy shodně uvedly, že stěžovatelka je od května roku 2015 v pracovním poměru, což bylo prokázáno tím, že předložila nalézacímu soudu výplatní pásky. Na základě této skutečnosti proto soudy konstatovaly, že stěžovatelka má v současné době pravidelný příjem z pracovní činnosti a že není osobou, která by nebyla schopna si opatřovat prostředky k životu soustavnou výdělečnou činnosti, neboť si opatřuje prostředky k životu prací, a tudíž není její schopnost k pracovní činnosti omezena jakýmikoliv objektivními důvody.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny; dále se stěžovatelka dovolává též čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatelky v rozporu s obecnou zásadou spravedlivého procesu, neboť se soudy nijak nevypořádaly s důvodností její žádosti, kterou vůbec neposuzovaly z hlediska výše jejího příjmu v poměru k výši nákladů obhajoby, ale pouze obecně konstatovaly, že pokud je zaměstnaná, tak má z čeho náklady obhajoby hradit. Nezabývaly se tedy tím, zda disponuje dostatkem finančních prostředků na to, aby mohla hradit náklady obhajoby ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, tj. nerespektovaly normy jednoduchého práva a způsobily tak extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Dle stěžovatelky přitom dobrodiní bezplatné obhajoby je zákonem přiznáno těm lidem, kteří (byť dle svých sil a možností) pracují, resp. pracovat nemohou bez vlastního zavinění, si přesto nemohou finančně dovolit hradit vysoké náklady za obhajobu. Proto soudí, že její žádost o přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu byla důvodná.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně připomíná, že právo na obhajobu ve své judikatuře považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, neboť směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana dle čl. 1 Ústavy [viz za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43); všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Součástí tohoto práva je přitom i právo obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu v případě, že si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby, resp. při prokázání této nemajetnosti je soud povinen rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti ponese náklady obhajoby obviněného. Stát, má-li zajistit uvedená ústavně garantovaná práva, musí proto v zákoně upravujícím trestní řízení vytvořit podmínky procesních záruk postavení obhájce i obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115)].
7. Podmínky pro přiznání práva obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu upravuje ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, přičemž otázka jeho interpretace a následné aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci představuje podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, však vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 841/06, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09, III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, sp. zn. III. ÚS 1936/13). Na jeho základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce. K vyhovění ústavní stížnosti proto nestačí, že významné okolnosti, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, lze hodnotit odlišně.
8. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, pro něž by byl nezbytný zásah do jurisdikce obecných soudů ve shora uvedeném smyslu. Naopak, z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že se soudy obou stupňů nárokem stěžovatelky na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a řádně vysvětlily, proč (na základě jakých skutečností) jej shledaly nedůvodným. V jejich rozhodnutích přitom nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny. Argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze ostatně označit za toliko stručnou polemiku s vyřčenými právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu