ECLI:CZ:US:2016:2.US.2193.16.1
sp. zn. II. ÚS 2193/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloslava Kožnara, zastoupeného Mgr. Markem Ulmanem, advokátem, AK se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016 č. j. 6 Cmo 65/2016-269 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016 č. j. 79 Cm 15/2015-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Tvrdí, že vedly k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením vydal předběžné opatření, kterým uložil stěžovateli povinnost složit na účet soudu do úschovy peněžitou částku ve výši 3 150 000 Kč. Stěžovatel se proti uvedenému usnesení odvolal. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým usnesením pozměnil výrok městského soudu co do lhůty pro splnění této povinnosti. Uvedenou částku měl stěžovatel složit do šedesáti dnů od doručení usnesení.
3. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že městský soud své usnesení neodůvodnil. To podle něj zakládá nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí a jeho protiústavnost. Nedostatek důvodů svědčí o libovůli v soudním rozhodování. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), je nutno vyložit v souladu s jeho smyslem a účelem, kterým je zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení městského soudu postrádá racionalitu, protože se soud zbavil své povinnosti odůvodnit rozhodnutí, ačkoliv se k návrhu, na jehož základě předběžné opatření vydal, stěžovatel nemohl vyjádřit. Stěžovatel dále namítal, že z napadaného usnesení vrchního soudu taktéž nevyplývá, které skutečnosti má soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
4. Ústavní soud doplňuje, že jeho II. senát nedávno rozhodoval o velmi podobné věci stejného stěžovatele ve stejném řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 79 Cm 15/2015. Stěžovatel ze stejných důvodů jako v právě projednávané věci napadal jiné předběžné opatření, které městský soud v dané věci vydal. Ústavní soud si proto dovoluje odkázat na usnesení sp. zn. II. ÚS 2192/16 ze dne 9. 8. 2016, kde stěžovateli detailně vyložil nosné principy ústavně zaručeného práva na odůvodnění soudního rozhodnutí v případě usnesení o nařízení předběžného opatření (body 7-9). Z toho důvodu na tomto místě jen stručně shrnuje, že neodůvodnění rozhodnutí o vydání předběžného opatření občanský soudní řád v §169 odst. 2 výslovně předvídá. A jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 1263/16 ze dne 1. 8. 2016: "Ústavní soud tento stav právní úpravy přivedl (...) k judikatornímu posunu, resp. k rozšíření příslušné interpretace. V usneseních sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011, IV. ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011 či z poslední doby v usnesení sp. zn. II. ÚS 2293/15 ze dne 31. 8. 2015 (a dalších) bylo akceptováno, aby byl deficit neodůvodnění prvostupňového usnesení (zcela vyhovujícího návrhu na vydání předběžného opatření) výjimečně zhojen náležitým odůvodněním předběžného opatření, provedeným odvolacím soudem" (bod 15 citovaného nálezu).
5. Vrchní soud splnění předpokladů pro nařízení předběžného opatření odůvodnil dostatečně. Stěžovatel po podání žaloby na náhradu škody, kterou měl žalobci způsobit, začal svůj majetek v hodnotě řádově milionů Kč rozprodávat. Utržené peníze společně s dalšími finančními prostředky podle svého tvrzení převedl na investiční účet. Vrchní soud proto neměl pochyb o důvodnosti obavy, že změna struktury vlastnictví stěžovatele od nemovitého majetku k hotovosti (a k cenným papírům) není změnou uchovávající původní hodnotu majetku. Tato změna zcela zásadně usnadňuje ukrytí majetku před věřitelem v případě jeho úspěchu ve sporu. Právě za účelem poskytnutí jistoty věřiteli zákon umožňuje uložení povinnosti žalovanému, aby složil prostředky na účet soudu. Zákonné podmínky proto tento postup byly v daném případě splněny. Uvedené okolnosti konkrétního případu svědčí o existenci důvodné obavy, že by výkon posléze vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel přistoupil ke zpeněžování svého majetku neprodleně po té, co se seznámil s podanou žalobou, bylo podle vrchního soudu vysoce naléhavé prozatímně upravit poměry účastníků. Takovému odůvodnění vydaného předběžného opatření nemůže Ústavní soud z ústavněprávního pohledu cokoliv vytknout.
6. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná také v případě, že jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, pokud stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. To platí i pro věc stěžovatele, který použil zcela identickou argumentaci jako ve věci pod sp. zn. II. ÚS 2192/16, ve které šlo o předběžné opatření vydané z prakticky stejných důvodů jako v tomto případě. V uvedené věci Ústavní soud neshledal vykročení z ústavního rámce činnosti obecných soudů z důvodu tvrzené absence podmínek pro aplikaci §169 odst. 2 občanského soudního řádu. V právě projednávané věci neměl důvodu se od tohoto názoru odchýlit. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal.
7. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, protože jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu