ECLI:CZ:US:2016:2.US.224.16.1
sp. zn. II. ÚS 224/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky T. B., zastoupené Mgr. Zuzanou Čumpelíkovou, advokátkou, se sídlem Kudeříkové 1103/11a, Praha 4 - Kunratice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 293/2015-138 ze dne 12. října 2015, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 25 Nc 121/2014 se podává, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 25 Nc 121/2014-94 ze dne 16. 3. 2015 určil, že žalovaný J. K. je otcem nezletilého T. B. z matky T. B. (dále jen "stěžovatelka") a nezletilého svěřil do péče stěžovatelky (výroky I. a II.). Současně žalovanému stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem 1. 9. 2010 částkou 4 500 Kč měsíčně a dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2010 do 16. 3. 2015 ve výši 73 000 Kč mu uložil zaplatit v měsíčních splátkách po 1 000 Kč spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Dalším výrokem IV. uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. O odvolání žalovaného podaného proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost platit na výživu nezletilého od 7. 10. 2011 do 31. 8. 2012 částku 3 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 částku 3 500 Kč měsíčně a od l. 1. 2014 částku 3 000 Kč měsíčně, a žalobu zamítl v části, kterou se stěžovatelka domáhala placení výživného za dobu od 1. 9. 2010 do 6. 10. 2011; dále rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že dlužné výživné pro nezletilého za dobu od 7. 10. 2011 do 30. 9. 2015 ve výši 28 696 Kč určil žalovanému zaplatit do 31. 3. 2016 (výrok I.). Dalšími výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatelka má za to, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť vadně a neúplně zhodnotil možnosti, schopnosti a majetkové poměry žalovaného, když vycházel pouze z tvrzení žalovaného a nevzal v úvahu tvrzení stěžovatelky a předchozí dohodu rodičů o výchově a výživě nezletilého ze dne 27. 4. 2010, v níž se žalovaný zavázal platit na výživu nezletilého částkou 3 500 Kč měsíčně. Do svého rozhodnutí ani žádným způsobem nepromítl vztah žalovaného s paní Sedláčkovou, kteří jsou bráni jako partnerský pár a jsou rodiči nezletilého O., k němuž má žalovaný také vyživovací povinnost. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523) a sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), týkající se provádění a hodnocení důkazů v soudním řízení.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud považuje také za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech, které dříve upravoval zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, a které jsou od 1. 1. 2014 obsaženy v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). V rodinných věcech (s výjimkou manželského majetkového práva) ostatně není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné ani dovolání jako mimořádný opravný prostředek [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; dále jen "o. s. ř."]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru, který by jedině mohl vést k vydání zrušujícího nálezu, však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Odvolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatelka výhradně napadá, nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jehož náprava by nemohla být zjednána v odvolacím řízení. Vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, přičemž dokazování dále v souladu s §213 odst. 1 o. s. ř. a §28 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s"), doplnil. Pokud některé z důkazů navrhovaných stěžovatelkou a žalovaným neprovedl, v odůvodnění svého rozhodnutí své důvody, které ho k takovému postupu vedly, vysvětlil.
Z odůvodnění napadeného rozsudku, ale i z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se soudy soustředily na zjištění skutečností rozhodných pro stanovení výživného ve smyslu §913 o. z. i §915 o. z. Pokud však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu vyslovil názor, že stanovené výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně nevystihuje zákonná hlediska, která lépe zohledňuje jím určené výživné odstupňované s ohledem na zjištěné poměry účastníků, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout.
Je jistě v zájmu nezletilého, aby výživné od žalovaného co nejvíce odpovídalo odůvodněným potřebám v jeho věku. Druhým zákonným kritériem pro určení rozsahu vyživovací povinnosti ve smyslu §913 odst. 1, 2 o. z., které musí soudy zvažovat, jsou však i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Stěžovatelka sice namítá, že skutečné výdělkové poměry žalovaného jsou jiné, z provedeného dokazování však nic takového nevyplynulo. Nelze to dovodit ani ze skutečnosti, že se žalovaný dohodou z roku 2010 zavázal hradit na nezletilého výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně. Tuto dohodu ostatně opakovaně porušoval, což bylo důvodem pro podání předmětné žaloby.
Nelze přitom dospět k závěru, který činí stěžovatelka, že odvolací soud vyšel pouze z tvrzení žalovaného. Již z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že průměrný čistý měsíční výdělek žalovaného za rozhodné období byl prokazován potvrzením zaměstnavatele, náklady spojené s jeho bydlením výpovědí svědka Karla Laštovky a vztah s bývalou partnerkou a matkou jeho druhého dítěte, na jehož výživu přispívá částkou 2 000 Kč měsíčně, výpověďmi Lenky Sedláčkové a Kristýny Báčové.
Součástí práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, je zásada "rovnosti zbraní". Z této zásady vyplývá, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které se nachází její protistrana. Právo na rovné zacházení však není porušeno tím, pokud soud nevyhoví některým důkazním návrhům účastníka, neboť je třeba respektovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47).
S přihlédnutím k tomu, že předmětné řízení je řízením nesporným, v němž soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků řízení a důkazní řízení stojí zčásti na jiných zásadách, než je tomu v řízení sporném, a že se odvolací soud s důkazními návrhy vypořádal, lze uzavřít, že jeho rozhodovací důvody nesvědčí o tom, že by věci stěžovatelky nebyla věnována přiměřená pozornost, případně že by byl nedostatečně zjištěn a posouzen skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení. Poukaz stěžovatelky na příslušnou judikaturu Ústavního soudu týkající se provádění a hodnocení důkazů je proto nepřípadný.
Za tohoto stavu jsou námitky stěžovatelky pouze projevem nesouhlasu s rozhodnutím o určení výše výživného pro nezletilého, což samo o sobě nemůže být důvodem k vydání kasačního nálezu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995, N 39/3 SbNU 281).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu