ECLI:CZ:US:2016:2.US.2244.15.1
sp. zn. II. ÚS 2244/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem, sídlem Sokolská 7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 6 Tdo 109/2015-85, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2014 č. j. 2 To 18/2014-2763 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2013 č. j. 54 T 6/2011-2546, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 6 Tdo 109/2015-85 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že spolu s dalšími pachateli pronikl do rodinného domu, kde odcizil trezor s finanční hotovostí ve výši nejméně 8.100.000 Kč.
3. Stěžovatel trestnou činnost popírá. Zejména zpochybňuje způsob, jakým došlo ke ztotožnění jeho osoby. Rekognice provedená se svědkem Štěpánem je dle jeho názoru procesně nepoužitelná, neboť svědek Štěpán v rámci své výpovědi uvedl, že mu nejprve ze strany Policie České republiky byla předložena fotografie obviněného a až následně byla provedena rekognice samotná. S touto námitkou obhajoby se soudy dostatečně nevypořádaly. Pokud jde o výpověď svědka Kovácse, která jej má též usvědčovat, nutno zdůraznit, že tento svědek se nikdy nevyjádřil ke skutku samotnému, ale pouze k okolnostem před jeho spácháním.
4. Další otázkou je výše způsobené škody. K věrohodnosti výpovědi poškozeného a svědka Kendziora v tomto směru stěžovatel navrhoval v řízení před odvolacím soudem vyslechnout svědky Michala a Daniela Vondráka. Nevyhovění těmto důkazním návrhům odvolací soud sice odůvodnil, avšak stěžovatel trvá na tom, že jejich provedení bylo na místě. Svědek Kendzior se totiž nedokázal ve svých výpovědích přesvědčivě vyjádřit k původu částky 7 milionů korun, kterou měl půjčit poškozenému, ani k účelu, za jakým tak měl učinit.
5. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnostní napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ke stěžovatelově polemice s hodnocením důkazů obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. S námitkou procesní nepoužitelnosti provedené rekognice se obecné soudy řádně vypořádaly. Možno odkázat zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který uvedl, že tato námitka vychází z tvrzení svědka, "podaného v rámci jeho výpovědi při hlavním líčení, že při rekognici mu nejdříve byla předložena fotografie, aby věděl, koho má následně ukázat. Je však třeba zdůraznit, že již soud prvého stupně při hodnocení provedených důkazů, konkrétně výpovědi jmenovaného svědka důvodně shledal (v podrobnostech viz odůvodnění rozsudku uvedeného soudu, str. 38), že jeho výpověď z hlavního líčení, jež doznala oproti jeho výpovědi z řízení přípravného podstatných změn, je nevěrohodná (vykazuje snahu pomoci obžalovaným). Závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědka Jana Štěpána z hlavního líčení tak platí i pro zmíněné tvrzení stran průběhu rekognice. I toto tvrzení tedy nelze označit za věrohodné, a proto z něho není možno činit závěr o porušení ustanovení §104b tr. ř. a tím nepoužitelnosti provedené rekognice, při níž jmenovaný svědek identifikoval obviněného."
8. Co se týče významu výpovědi Kovácse, dle kterého se stěžovatel účastnil tipovací jízdy k nemovitosti, která byla předmětem vloupání, Ústavní soud neshledává důvod, proč by tuto výpověď obecné soudy nemohly hodnotit jako pro stěžovatele usvědčující.
9. Obecné soudy se dostatečně věnovaly i problematice stanovení výše škody. V tomto směru se ostatně Ústavní soud vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1905/15, kterým odmítl ústavní stížnost spoluodsouzeného M. T. Jak v tomto usnesení Ústavní soud poznamenal, "přítelkyně Jana Štěpána v hlavním líčení uváděla, že Michal Hunčík korigoval televizní zpravodajství o dané krádeži odhadující odcizenou hotovost na 13 mil. korun slovy "tolik tam ani nebylo". Již jen z této jeho reakce je patrné - i v návaznosti na to, kolik stačili obvinění z odcizených peněz utratit - že částka 8 mil. korun zřejmě nebyla nikterak nadsazená."
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud uzavírá, že nelze přisvědčit v ústavní stížnosti vzneseným tvrzením o porušení základních práv a svobod. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu