ECLI:CZ:US:2016:2.US.2249.15.1
sp. zn. II. ÚS 2249/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Michala Vodičky, Svatopluka Vodičky a Marie Vodičkové, všech zastoupených JUDr. Michaelem Bartončíkem, advokátem, se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Cdo 1174/2015-352, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 8 Co 157/2014-329, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 8 Co 157/2014-329, v řízení o žalobě, jíž se žalobci (stěžovatelé) po žalované (STRABAG, a. s.) domáhali zaplacení částky ve výši 416.309 Kč s příslušenstvím, změnil původně částečně vyhovující rozsudek soudu prvního stupně (co do výše 345.663,80 Kč) tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Výrokem IV. pak zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku IV. ohledně vrácení částky 9.982 Kč žalobcům a ve výroku V. ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit státu náklady řízení. Žalobci požadovaná částka představovala náhradu škody, která jim měla vzniknout na jejich nemovitosti (objekt zájezdního hostince) v souvislosti se stavebními pracemi prováděnými žalovanou při výstavbě silniční křižovatky v její blízkosti. Odvolací soud poté, co převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. Prokše, dospěl k závěru, že žalobci, byť existence škody byla prokázána, ani přes poučení podle §118 (pozn. správně podle §118a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neprokázali, v jakém stavu byla nemovitost před započetím stavební činnosti. Tím nebyl naplněn a prokázán jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu [v daném případě odpovědnosti za škodu z provozní činnosti podle §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], jímž je existence příčinné souvislosti mezi provozní činností a tvrzenou škodou, a proto bylo třeba žalobu zamítnout.
3. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Cdo 1174/2015-352, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolateli uplatněné námitky nesměřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení záviselo napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že obecná způsobilost stavebních prací vyvolat škodlivé účinky na přilehlých nemovitostech je sice i podle jeho judikatury notorietou, avšak v soudním sporu musí být vždy spolehlivě prokázány konkrétní příčiny vzniku škody, za kterou požaduje žalobce náhradu. Stěžovateli uplatněné námitky tak postrádaly charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřovaly proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu (posouzení otázky příčinné souvislosti), čímž však nebylo možno přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Pokud dovolatelé namítali, že odvolací soud pochybil závěrem o nezpůsobilosti předloženého důkazu znaleckým posudkem, aniž by je v tomto směru poučil, uplatnili námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
II.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují obsah vydaných rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Vědomi si toho, že Ústavní soud nepřezkoumává správnost právních závěrů, ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu především namítají, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím i princip rovnosti účastníků řízení. Zdůrazňují, že potřeba nových skutečností a důkazů vyvstala až v návaznosti na odlišný právní názor odvolacího soudu, avšak podle §213b o. s. ř. není odvolací soud oprávněn účastníky řízení jakkoliv vyzývat k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, neboť by tím došlo k porušení zásad vyplývajících z §205a o. s. ř. nebo §211a o. s. ř. a k porušení zásad neúplné apelace. Naopak, pokud odvolací soud naznal, že právní posouzení věci soudem prvního stupně v otázce příčinné souvislosti bylo nesprávné, měl toto rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelé dále uvádějí, že důkaz ohledně stavu nemovitých věcí před započetím stavebních prací v řízení byl proveden (viz posudek č. 482/06 soudního znalce Ing. Stanislava Daňka), pročež odvolací soud nemohl stěžovatelům vytýkat nedostatek provedených důkazů ve vztahu k otázce příčinné souvislosti. Pokud přenesl na stěžovatele novou povinnost tvrdit a prokazovat, co již v řízení prokazováno bylo, porušil tím rovnost účastníků řízení, když na žalovaného žádnou takovou povinnost nepřenesl. Třebaže odvolací soud stěžovatele poučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v podstatě jim neumožnil na toto poučení reagovat.
5. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že jim zabránil v přístupu k mimořádnému opravnému prostředku, aniž by však pro to byly splněny předpoklady vyplývající z §237 o. s. ř. Vyslovují přesvědčení, že řádně vymezili otázky zásadního právního významu a byť je posouzení přípustnosti výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu, není jeho úvaha v tomto směru zcela bezbřehá. Nejvyšší soud však na stěžovateli nastolené otázky reagoval pouze stručným odmítnutím a některými se dokonce vůbec nezabýval, čímž porušil právo na spravedlivý proces.
III.
6. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis a vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření zdůraznil, že stěžovatelé v podstatě opakují obsah dovolání. Pokud stěžovatelé namítali, že dovolací soud nevysvětlil, proč předložené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu, přehlížejí, že dovolání není od 1. ledna 2013 (tedy od novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) na tomto principu založen. Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o neprokázání příčinné souvislosti. Námitky stěžovatelů tak částečně směřovaly proti skutkovému stavu věci, čímž se však Nejvyšší soud nemohl zabývat. Další uplatněné námitky pak nesměřovaly proti právní otázce, na níž by závisel rozsudek odvolacího soudu, ale byla jimi namítána vada řízení, k níž lze však v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
8. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření uvedl, že nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Odkázal přitom na odůvodnění rozsudku, v němž se se všemi argumenty uplatněnými stěžovateli vypořádal. Jiný názor na věc nemusí sám o sobě znamenat, že k němu odvolací soud dospěl za cenu porušení ústavních práv stěžovatelů.
9. Stěžovatelé v replice k vyjádření účastníků řízení uvádí, že pochybení Nejvyššího soudu spatřují zejména v nedostatečném odůvodnění jeho rozhodnutí. Za splnění povinnosti vyplývající z §243f odst. 3 o. s. ř. nepovažují pouhé konstatování, že dovolání je nepřípustné podle §237 o. s. ř. Opakovaně zdůrazňují, že v dovolání jasně označili otázky zásadního právního významu i to, v čem spatřují jejich rozpor s ustálenou rozhodovací praxí a pokud se s nimi Nejvyšší soud nevypořádal, postupoval nesprávně. Ve vztahu k vyjádření odvolacího soudu stěžovatelé v podstatě opakují to, co odvolacímu soudu vytýkali již v rámci ústavní stížnosti, a sice že své rozhodnutí založil na závěru o neprokázání příčinné souvislosti, aniž by však stěžovateli navržené důkazy provedl, přičemž konstatoval, že takové důkazy nejsou dostatečné a způsobilé danou skutečnost prokázat.
IV.
10. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
11. Pro posouzení dané věci byla rozhodující otázka existence příčinné souvislosti mezi stěžovatelům vzniklou škodou a stavební činností žalované. K tomu Ústavní soud podotýká, že posouzení otázky příčinné souvislosti v případě odpovědnosti za škodu je navýsost záležitostí výkladu podústavního práva a tedy věcí obecných soudů, do níž Ústavní soud může zasáhnout jen zcela výjimečně, pro což však v dané věci prostor nenastal. Ačkoliv se stěžovatelé snaží dát svým tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti ústavněprávní rozměr poukazováním na vadný procesní postup obecných soudů, ať již soudu odvolacího, který nepovažoval provedení důkazů navržených stěžovateli za relevantní pro posouzení věci, nebo Nejvyššího soudu, jemuž vytýkají absenci řádného odůvodnění, jejich argumentace setrvává veskrze pouze v poloze nesouhlasné polemiky se závěry soudů právě v otázce prokázání existence či neexistence příčinné souvislosti. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
12. K námitkám uváděným stěžovateli lze dále podotknout, že otázka existence příčinné souvislosti byla stěžejní od samého počátku sporu (a nevyvstala do popředí až v řízení před odvolacím soudem, jak se snad snaží stěžovatelé předestřít), přičemž se k ní v průběhu řízení vyjadřovali všichni účastníci řízení. I v odvolacím řízení byl stěžovatelům dán prostor, a to i díky poučení odvolacího soudu podle §118a o. s. ř., aby svá skutková tvrzení ohledně příčinné souvislosti prokázali. Pakliže se stěžovatelům nepodařilo prokázat stav nemovitosti před zahájením stavebních prací, tedy jinak řečeno neprokázali, že by vzniklé škody byly v přímém důsledku se stavební činností žalované, resp. z navržených a provedených důkazů nebylo možno jednoznačně vyhodnotit, že by stav nemovitosti byl před zahájením stavebních prací bezvadný, a naopak existovaly pochybnosti o skutečném stavu nemovitosti (což vyplynulo např. ze znaleckých posudků), nemohl odvolací soud rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout. Jsou to totiž v prvé řadě stěžovatelé jakožto žalobci, v jejichž rukou leží odpovědnost za průběh sporu a za prokázání svých tvrzení (tedy zejména příčinné souvislosti), a to i v případě, kdy se jedná o odpovědnost vyplývající z provozní činnosti (§420a obč. zák.).
13. Nelze ani přisvědčit námitkám stěžovatelů, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud v podstatě vyšel z tvrzení a názorů žalované, prezentovaných již před soudem prvního stupně, tudíž stěžovatelům byly již v první instanci známé - a proto předvídatelné - a ostatně i jimi, jak bylo naznačeno výše hojně oponované. Naopak, je třeba kvitovat postup odvolacího soudu, který stěžovatele s potřebou doplnit skutková tvrzení o stavu nemovitosti v době před zahájením stavebních prací seznámil a vyzval je v tomto směru k doplnění dokazování (srov. č. l. 303 a 304 vyžádaného spisu). Domáhají-li se snad stěžovatelé toho, aby odvolací soud v případě svého odlišného názoru, ve srovnání se soudem prvního stupně, vždy věc vrátil soudu prvního stupně, bylo by to ve svém důsledku v rozporu s ústavní zásadou rozhodování bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelům bylo umožněno jak na názor soudu, tak i na vyjádření žalované reagovat, a proto nemůže jít o rozhodnutí překvapivé, nehledě na to, že z ústavního pořádku nárok na dvouinstančnost občanskoprávního řízení dovodit nelze.
14. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, kterou zpochybňují postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti jimi podaného dovolání. I když ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé namítají především absenci řádného odůvodnění, v podstatě se domáhají revize jeho právního závěru ohledně nenaplnění zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání. Z ústavněprávního pohledu Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, nikoliv tedy to, zda důvodem pro jeho odmítnutí bylo nesplnění zákonem stanovených předpokladů jeho přípustnosti, jako tomu bylo v případě dovolání stěžovatelů. V dané věci však stěžovatelé řádně nevymezili právě přípustnost dovolání, když jejich argumentace nesměřovala proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení záviselo napadené rozhodnutí, nýbrž daleko více se v dovolání zabývali problematikou skutkových zjištění (otázka prokázání příčinné souvislosti), kterou se ovšem snažili podřadit pod pojem nesprávného právního posouzení. Za dané situace je Ústavní soud toho názoru, že odůvodnění dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, byť poměrně stručné, je s ohledem na jeho obsah dostačující. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu zjevně nedošlo k porušení stěžovateli namítaných základních práv a svobod a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
15. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu