ECLI:CZ:US:2016:2.US.2274.16.1
sp. zn. II. ÚS 2274/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Kšajta, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/44, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 5751/2015-70, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2016 doplněnou podáním ze dne 20. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal proti České republice náhrady škody způsobené průtahy v řízení a nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), které vznikly v konkurzním řízení vedeném v prvním stupni u Městského soudu v Praze a ve druhém stupni u Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel odůvodnil podání žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 4 tím, že tento je místně příslušným podle §11 odst. 2, ve spojení s §87 odst. l písm. b) občanského soudního řádu (tzv. příslušnost daná na výběr) jako jeden za soudů, v jejichž obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, které dovodily, že místní příslušnost na výběr je přípustná, avšak lze ji určovat jen podle místa soudu prvního stupně. V dané věci je tak dle obecných soudu příslušný Obvodní soud pro Prahu 2. Stěžovatel poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterém dovolací soud uvedl, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti, a vyslovuje své přesvědčení, že škoda vzniká "všude tam, kde se podle procesních předpisů řeší kauza". Stěžovatel proto považuje za zcela nepřijatelný a do práva na spravedlivý proces zasahující postup dovolacího soudu, který nepředložil věc k rozhodnutí plénu dovolacího soudu.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 70/96. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. 11 C 314/2010-12, vyslovil svoji místní nepříslušnost, a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 39 Co 348/2015, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Podle §87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu platí, že vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Uvedené ustanovení představuje výjimku ze základního pravidla pro určení místní příslušnosti soudu ve sporném řízení, a to z pravidla příslušnosti obecného soudu žalovaného, resp. účastníka, proti němuž návrh na zahájení řízení směřuje. Jde o tzv. místní příslušnost soudu na výběr danou. U místní příslušnosti na výběr dané jde především o to, že si žalobce může vybrat soud, u něhož bude věc projednána, tím, že k němu podá žalobu a v ní vylíčí rozhodné skutečnosti podřaditelné pod skutkové podstaty §87 občanského soudního řádu. To je ostatně praktickým důsledkem zásady zakotvené v §11 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy že řízení se může konat u kteréhokoliv z více místně příslušných soudů. V případě místní příslušnosti odvíjející se od místa, kde došlo k újmě - k události, z níž újma vznikla [viz §87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], je rozhodující povaha uplatněného nároku. Uvedené ustanovení se použije především ve sporech z odpovědnosti za majetkovou škodu či nemajetkovou újmu a o náhradu škody či jiné újmy. Smyslem této právní úpravy místní příslušnosti soudu dle místa vzniku škody je účelnost a hospodárnost řízení, neboť lze předpokládat, že soud probíhající v obvodu, kde leží místo vzniku škody či jiné újmy, bude mít usnadněno dokazování.
7. Soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí po právní stránce odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, dle kterého má žalobce právo zvolit si za místně příslušný soud v řízení o náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedle obecného soudu také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, jež zakládá právo na náhradu újmy [§87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], možnost výběru je však omezena pouze na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo "na místě samém", tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá účelu ustanovení §85 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.
8. Také Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že předloženou otázku vyřešil v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 (či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2325/2015), z něhož správně vycházely i soudy nižších stupňů. Jelikož je soudní praxe Nejvyššího soudu v řešení dané otázky již ustálena, přičemž dané řešení Ústavní soud protiústavním neshledal (usnesení sp. zn. II. ÚS 2237/15 ze dne 17. 2. 2016), není dán důvod pro to, aby se dovolací soud v posuzované věci odchýlil od své konstantní judikatury, a tudíž ani pro to, aby podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu.
9. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že soud prvního stupně i odvolací soud argumentovaly v souladu se zákonem, tj. v souladu s §87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení taktéž poukázal na skutečnost, že jeho shora citované usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 bylo přezkoumáno Ústavním soudem a shledáno ústavně konformním. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2237/15 ze dne 17. 2. 2016 Ústavní soud konstatoval, že "sama skutečnost, že Vrchní soud v Praze byl z důvodu zákonné úpravy povolán ve věci rozhodovat jako soud odvolací, a že i délka odvolacího řízení se obecně započítává při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a výše zadostiučinění, ještě neznamená, že by jen z tohoto důvodu měla být stěžovateli jeho volba místně příslušného soudu ještě více rozšířena tím, že by byla založena místní příslušnost dle sídla odvolacího soudu (či dokonce soudu dovolacího, pokud ve sporu rozhodoval), neboť takový výklad popírá shora naznačený smysl právní úpravy místní příslušnosti na výběr dané dle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř."
10. Na základě shora uvedeného Ústavní soud dovozuje, že usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť z jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, z jakých úvah, které již byly dříve Ústavním soudem shledány z hlediska ústavnosti plně přijatelnými, při posuzování dovolání vycházel. Není proto v konkrétní souzené věci důvodu, aby Ústavní soud závěr Nejvyššího soudu či soudu prvního a druhého stupně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu