ECLI:CZ:US:2016:2.US.2294.16.1
sp. zn. II. ÚS 2294/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Papeže, zastoupeného Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou se sídlem Nám. T.G.M. 154, Příbram, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 4. 2015 č. j. 8 C 315/2014-173, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015 č. j. 29 Co 317/2015-200 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 32 Cdo 412/2016-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve věci žaloby o zaplacení 68 279 Kč s přísl. Stěžovatel se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, shodně jako v opravných prostředcích, že shora uvedenými rozhodnutími mu byla nespravedlivě uložena povinnost zaplatit žalobkyni (PERSO International s. r. o.) částku 68 279 Kč z titulu uzavření nepojmenované smlouvy o spolupráci ze dne 10. 5. 2010, aniž by žalobkyně prokázala poskytnutí řádného plnění. V řízení před soudem nalézacím i odvolacím nebylo provedeno úplně dokazování a byla porušena zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. a důkazního břemene žalobce (povinnost tvrzení a povinnost důkazní). Stěžovatel zpochybňuje platnost nepojmenované smlouvy, kde ujednání nejsou dostatečně určitá a žalovaný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Dále tvrdí, že prokázané plnění nenaplňuje know-how, které považuje za soubor takových informací, které jsou jednak jednoznačně identifikovatelné, nejsou všeobecně známé, jsou tedy utajeného charakteru, jsou popsány dostatečně určitě a dovedou stěžovatele k dosažení cíle. V této souvislosti pak stěžovatel odkázal na právní závěry vyslovené v judikatuře Nejvyššího soudu.
3. Dále stěžovatel poukázal na to, že vady předchozího řízení nenapravil ani dovolací soud, který dospěl k závěru, že nedošlo k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a důvodů dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), ale dle názoru stěžovatele nebyl důvod pro odmítnutí. Nedůvodným odmítnutím dovolání bylo opětovně porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu.
4. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil, neboť byl zkrácen na právu na spravedlivý proces.
5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a po posouzení právního stavu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem civilních soudů ani Nejvyššího soudu nedošlo.
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů a uloženou povinností žalobci zaplatit 68 279 Kč s přísl. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2711/11 ze dne 26. 9. 2011).
8. Ústavní soud má naopak za to, že nalézací soud i odvolací soud posoudily žalobu jako důvodnou s ohledem na ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. (§3028 odst. 3 o. z.) a obsah smlouvy, kdy se jednalo o vztah mezi dvěma podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti. Předmět závazku je ve smlouvě dostatečně vymezen a nebyl shledán jiný důvod případné neplatnosti. Smlouva není neplatná ani pro rozpor se zákonem na ochranu hospodářské soutěže, když žalobce nemá na trhu s interiérovým vybavením dominantní postavení (§10 zákona č. 143/2001 Sb.). Stěžovatel uzavřel smlouvu dobrovolně, bez nátlaku a měl v té době již určité životní zkušenosti s podnikáním. Zásada, že smlouvy se musí dodržovat je jednou ze základních zásad soukromého, tudíž i obchodního práva. Smluvní vztah trval minimálně v období, za které se žalobce domáhá plnění ze smlouvy. Stěžovatel v řízení neprokázal, že by jednostranným úkonem vypověděl smluvní vztah se žalobcem, neboť jeho dopis ze dne 23. 7. 2011 byl neurčitý, není z něj zřejmé, zda se jedná o odstoupení od smlouvy nebo návrh o ukončení spolupráce dohodou. Soudy se neztotožnily s námitkou stěžovatele, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy a že žalobce neposkytl stěžovateli sjednané plnění. V soudním řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl stěžovateli know-how, jednotlivé složky byly definovány jako firemní logo, možnost využívat firemní webové stránky, seznam dodavatelů, kteří poskytují smluvním partnerům dobré obchodní podmínky, určité vzorové dokumenty, postupy na usnadnění rozjezdu podnikání, jednatel žalobce byl na telefonu či přes e-mail k dispozici smluvním partnerům pro řešení problémů souvisejících s podnikáním (str. 11-12 rozsudku odvolacího soudu). Smlouva byla žalobcem plněna a stěžovatel plnit přestal, aniž by smlouvu ukončil či cokoliv reklamoval.
9. V dané věci stěžovatel namítal nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek, zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
10. Ústavní soud uzavírá, že jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí patrné, nalézací i odvolací soud se předmětnou věcí řádně zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily ve shodě s §157 o. s. ř. a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu