ECLI:CZ:US:2016:2.US.2314.16.1
sp. zn. II. ÚS 2314/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele "F" družstvo, adresa Filipova 9, 635 00 Brno, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, 602 00 Brno, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 26 Co 586/2006, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ing. Milana Bárty, doc. Ing. Jana Tomka CSc.a Pavla Peterky, jako vedlejších účastníků řízení, všech zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem Ječná 29a, 621 00 Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označený výrok II. Krajského soudu v Brně o náhradě nákladů řízení, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve výroku I. rozsudku ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 26 Co 586/2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci po žalovaném (stěžovateli) domáhali uložení povinnosti (nahrazení projevu vůle) uzavřít kupní smlouvu k podílu na nemovitostech blíže specifikovaných v tomto rozhodnutí. Výrokem II. změnil odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalobcům uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 89 601 Kč tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudy všech stupňů. Výrok o náhradě nákladů řízení opřel odvolací soud o §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů jinak úspěšnému žalovanému shledal v povaze a okolnostech sporu. V této souvislosti uvedl, že mezi účastníky sporu došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na podíl k předmětným nemovitostem a ze strany žalobců bylo rovněž poskytnuto plnění na základě této smlouvy. Tyto finanční prostředky byly posléze žalovaným použity na zaplacení části kupní ceny předmětných nemovitostí. I když byly tyto prostředky posléze vráceny žalobcům, bylo podle odvolacího soudu nepochybné, že žalovaný jimi řešil svoji finanční situaci v okamžiku koupě předmětných nemovitostí. Platnost smlouvy o smlouvě budoucí přitom byla zpochybněna žalovaným až následně.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s použitím §150 o. s. ř. na danou věc, neboť v rozhodnutí absentuje vyhodnocení naplnění znaku "důvody zvláštního zřetele hodné", tedy schází vysvětlení, proč okolnosti sporu odlišují projednávanou věc od jiných řízení, kde bylo rozhodováno na základě zásady úspěchu ve sporu (§142 odst. 1 o. s. ř.). I když je si stěžovatel vědom, že Ústavní soud přistupuje k problematice náhrady nákladů zdrženlivě, došlo podle jeho názoru k extrémnímu vybočení z procesních pravidel a rozhodnutí odvolacího soudu je svévolné. Přestože z odůvodnění rozsudku vyplývá určitý popis okolností souvisejících se vznikem sporných vztahů, není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud spojuje naplnění znaků předjímaných v §150 o. s. ř. Stěžovatel připomíná, že v dané věci již dvakrát rozhodoval Ústavní soud (nález ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. IV. ÚS 2600/09 a nález ze dne 1. září 2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14) a v obou případech konstatoval, že na straně žalobců došlo k porušení zásady dobrých mravů, pročež byla předchozí vyhovující rozhodnutí Ústavním soudem zrušena. V tomto kontextu se stěžovateli jeví rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení jako velmi problematické. Stěžovatel konečně upozorňuje na to, že odvolací soud účastníky řízení neupozornil před vynesením rozsudku na možnou aplikaci §150 o. s. ř. a nedal jim prostor k tomu, aby se vyjádřili k uplatnění moderačního práva soudu.
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a vedlejších účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně pouze odkázal na svoje rozhodnutí a vyjádření vedlejších účastníků řízení neobsahovalo k otázce přípustnosti ústavní stížnosti, která je pro rozhodnutí Ústavní soudu podstatná (viz níže), žádnou argumentaci, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat tato vyjádření stěžovateli k případné replice.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Mezi opravné prostředky náleží podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rovněž dovolání podle §236 a násl. o. s. ř. Tím je vyjádřena zásada subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, nastupující teprve tehdy, pokud není možná náprava postupu před obecnými soudy, tedy mj. pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.
6. Ústavní stížnost je nepřípustná za situace, kdy byla podána proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudy všech stupňů. Stěžovatel se proti tomuto výroku měl primárně bránit dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem, nikoli přímo ústavní stížností. O možnosti podat dovolání přitom byli účastníci řádně poučeni; odvolací soud v poučení o opravných prostředcích jako součásti ústavní stížností napadeného rozsudku poukázal na podmínky uplatnění dovolání a současně uvedl, že dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení usnesení (pozn. správně rozsudku) k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Brně.
7. Na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého není dovolání přípustné proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Napadeným výrokem rozsudku krajského soudu sice bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo, avšak v takovém případě je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto obecné soudy účastníkovi odepřely (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a dále VOJTEK, P. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha IV. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 175; totožně HAMUĽÁKOVÁ, K. in Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 742). Je přitom zřejmé, že předmětem posouzení byla částka nákladů řízení podstatně převyšující hranici 50 000 Kč. Rozsudkem soudu prvního stupně totiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v souhrnné výši téměř 90 000 Kč, které byly vyčísleny na základě úspěchu stěžovatele.
8. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1, ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako nepřípustná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj