ECLI:CZ:US:2016:2.US.2325.16.1
sp. zn. II. ÚS 2325/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radomila Rotrekla, zastoupeného JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2015, č. j. 29 Af 82/2013-70, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 2 Afs 23/2016-34, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v Ústavě České republiky. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci a pochybily rovněž tím, že nepřipustily výslech navrhovaného svědka, který měl vypovídat v jeho prospěch.
2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti krajský soud zamítl žaloby stěžovatele podané proti dvěma blíže specifikovaným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. 9. 2013, kterými byly potvrzeny platební výměry vydané Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, jimiž byl stěžovateli uložen odvod zadržených prostředků státního rozpočtu ve výši 192.634 Kč a 192.633 Kč. V obou případech se jednalo o splátky neuhrazené návratné finanční výpomoci, která spočívala v dotaci poskytnuté otci stěžovatele Radomilu Rotreklovi na základě Smlouvy o poskytnutí dotace na rok 1992, uzavřené s Ministerstvem zemědělství. Dne 21. 11. 2012 stěžovatel uzavřel s ministerstvem dodatek, kterým na něj byla tato smlouva převedena.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení správních soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o správní žalobě. Ze shora uvedeného proto také konsekventně plyne, že stěžovatel musí v řízení před Ústavním soudem uplatnit relevantní ústavněprávní argumentaci a nemůže setrvat jen na úrovni rekapitulace předchozího řízení a tvrzení nezákonnosti napadených rozhodnutí.
5. V nyní projednávané věci nicméně Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je povýtce právě jen reprodukce jednotlivých podání a skutkových a právních závěrů správních soudů, když stěžovatel zejména vysvětluje okolnosti, za kterých podepsal dodatek č. 11 k předmětné smlouvě o poskytnutí dotace a tvrdí, že se jednalo o neplatný právní úkon, učiněný v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a odporující též dobrým mravům. Skutečná ústavněprávní argumentace však v ústavní stížnosti zcela chybí. Přitom platí, že rozsah a hloubka přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti prováděná Ústavním soudem je přímo odvislá od pečlivosti a přesvědčivosti předestřené argumentace.
6. Ústavní soud proto za dané situace uvádí, že oba napadené rozsudky jsou odůvodněny dostatečně podrobně a přesvědčivě, když vykládají skutkové okolnosti věci, které ostatně nerozporuje ani samotný stěžovatel (fakt poskytnutí dotace na základě předmětné smlouvy, úmrtí původního příjemce dotace - otce stěžovatele, právní nástupnictví stěžovatele na základě vypořádání dědictví, uzavření dodatku č. 11 k původní smlouvě). Rovněž závěr učiněný soudy ohledně toho, že nedostatek svobody vůle k jednání musí dosáhnout výrazné intenzity, aby bylo možno teprve konstatovat neplatnost právního jednání, plně odpovídá právní doktríně a nelze jej považovat ani za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti. Pokud pak soudy uzavřely, že v projednávané věci k žádné bezprávné výhrůžce, tísni ani rozporu s dobrými mravy nedošlo (Ministerstvo zemědělství totiž stěžovatele v reakci na námitku promlčení pouze upozornilo na to, že bude postupovat podle předpisů trestního a finančního práva), neshledává Ústavní soud, veden shora zmíněnou zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a nepřehodnocování jejich skutkových a právních závěrů z oblasti podústavního práva, žádný rozumný důvod, pro který by měl tento závěr jakkoliv zpochybňovat. Pokud totiž soudy konstatovaly, že v důsledku správních rozhodnutí je stěžovatel jako nástupce původního příjemce dotace ve stanovených termínech povinen vrátit prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu, což však neučinil a došlo tak k jejich neoprávněnému zadržení, jedná se o závěr zcela logický a nikterak nekolidující s jeho ústavně zaručenými základními právy.
7. K námitce stěžovatele ohledně neprovedení výslechu jeho bratra J. Rotrekla krajským soudem Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury právu účastníka řízení navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu tyto důkazy buď provést, anebo vysvětlit, z jakého důvodu je jejich provedení neúčelné či nadbytečné. Pokud by tak soudy neučinily, může být jejich rozhodnutí ústavně vadné pro tzv. opomenutý důkaz. Jak nicméně plyne z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu (bod 25), tento soud dostatečně vyložil, proč nepovažoval daný výslech za nutný, když poukázal na provedený důkaz
protokolu z osobního jednání, učiněného při jednání na Ministerstvu zemědělství dne 25. 10. 2012, kde stěžovatele zastupoval právě jeho bratr. Rovněž tato námitka stěžovatele proto není opodstatněná.
8. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že ze strany Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu