ECLI:CZ:US:2016:2.US.2425.16.1
sp. zn. II. ÚS 2425/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Hasskova 16, Třebíč, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-45, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-49, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2016, č.j. 37 Co 151/2016-120, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížnost koncipoval jako "ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 37 Co 151/2016-120, ze dne 21. 6. 2016 a rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 121 Nc 55/2015-49, ze dne 29. 1. 2016". V textu je pak uvedeno, že stěžovatel ústavní stížnost kromě výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 37 Co 151/2016-120, ze dne 21. 6. 2016 podává také proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 121 Nc 55/2015-49, ze dne 29. 1. 2016. Také petit ústavní stížnosti obsahuje návrh, aby byl kromě výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 37 Co 151/2016-120, ze dne 21. 6. 2016 zrušen také výrok II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 121 Nc 55/2015-49, ze dne 29. 1. 2016.
Rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-49, však není rozsudkem, ale opravným usnesením, kterým byl opraven výrok III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-45, ve kterém došlo k chybě ve výpočtu dluhu na výživném.
Protože se zjevně jedná o chybu v označení rozhodnutí posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-45, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-49, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2016, č.j. 37 Co 151/2016-120.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-45, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, č.j. 121 Nc 55/2015-49, bylo rozhodnuto, že nezletilý P. K. a nezletilý J. K. se svěřují do péče matky (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého P. K. výživným ve výši 3.000,-Kč měsíčně a dluh na výživném na tohoto nezletilého za dobu od 1. 5. 2013 do 31. 1. 2016 ve výši 94.800,-Kč je povinen splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.000,-Kč, splatných spolu s běžným výživným (výrok II). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého J. K. výživným ve výši 2.500,-Kč měsíčně a dluh na výživném na tohoto nezletilého za dobu od 1. 5. 2013 do 31. 1. 2016 ve výši 78.300,-Kč je povinen splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.000,-Kč, splatných spolu s běžným výživným. Konečně výrokem IV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2016, č.j. 37 Co 151/2016-120, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl v částech výroků II. a III. o běžném výživném potvrzen (výrok I.). V částech výroků II. a III. o dlužném výživném byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že dlužné výživné za období od 1. 5. 2013 do 30. 6. 2016 v částkách 106.450,-Kč na nezletilého P. K. a 87.450,-Kč na nezletilého J. K. je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky nezletilých do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Výrokem III. pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Postupem odvolacího soudu došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když nebyl bez své viny řádně předvolán k jednání před odvolacím soudem, nemohl tak být u jednání přítomen a nemohl se ani vyjádřit k výzvě soudu obsažené v poštovní zásilce, která mu nebyla doručena pro špatné označení adresáta.
Stěžovatel namítá, že k jednání před odvolacím soudem na den 21. 6. 2016 odvolací soud nepředvolal stěžovatele - otce nezletilých "S. K.", ale osobu identifikovanou jménem "V. K.,". Tohoto adresáta však doručovatelka v místě bydliště stěžovatele nenalezla a písemnost proto vrátila odvolacímu soudu s poznámkou, že adresát je v místě bydliště neznámý. Stěžovatel se tak o termínu nařízeného jednání před odvolacím soudem vůbec neměl možnost dozvědět.
Obecné soudy dle přesvědčení stěžovatele také nezohlednily jím tvrzené skutečnosti o jeho zdravotním stavu, možnostech a schopnostech, přičemž nepostupovaly dle zásady vyšetřovací a z vlastní iniciativy ani neprovedly důkazy k prokázání nebo vyvrácení jednotlivých tvrzení, i když stěžovatelem nebyly jednoznačně navrženy.
Současně s ústavní stížností stěžovatel proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně podal také návrh na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí.
III.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud, s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona je takovým prostředkem i žaloba pro zmatečnost.
IV.
Z ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle §202 odst. 2 o.s.ř.
Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel vytýká odvolacímu soudu právě to, že v důsledku jeho postupu při doručování předvolání k ústnímu jednání mu byla možnost jednat před soudem odňata, když bez své viny nebyl k jednání řádně předvolán, nemohl tak být u jednání přítomen a nemohl se ani vyjádřit k výzvě soudu obsažené v poštovní zásilce, která mu nebyla doručena pro špatné označení adresáta.
Námitky stěžovatele byly však objektivně použitelné již v řízení o žalobě pro zmatečnost dle §229 odst. 3 o.s.ř. Jinými slovy - k odstranění výše namítaného pochybení odvolacího soudu měl stěžovatel k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost. Jestliže žalobu pro zmatečnost nepodal (opak nevyplývá ani z ústavní stížnosti, ani z obsahu spisového materiálu), pak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je proto ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Jen pro úplnost lze pak v této souvislosti odkázat na další obdobná rozhodnutí Ústavního soudu, kterými byly ústavní stížnosti taktéž odmítnuty jako nepřípustné právě z důvodu nevyčerpání opraveného prostředku v podobě žaloby pro zmatečnost (viz např. usnesení ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 2676/15, usnesení ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3409/14, usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3268/14, usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1803/14, usnesení ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3634/12, usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1208/12, a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
V.
Na základě shora uvedené argumentace tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) a 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal také odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu