ECLI:CZ:US:2016:2.US.2450.16.1
sp. zn. II. ÚS 2450/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Machuldy, zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, se sídlem Kytlická 780/12, 190 00 Praha 9, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 20 Co 193/2016-59, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. května 2016, č. j. 20 Co 193/2016-59, odmítl podle §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odvolání úpadce (stěžovatele) směřující proti usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha - západ ze dne 8. března 2016, č. j. 156 EJ 34/15-2, jímž bylo nařízeno provedení dražby nemovitých věcí úpadce v tomto usnesení blíže specifikovaných. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž úpadce není účastníkem řízení o návrhu na zpeněžení věci podle ustanovení o výkonu rozhodnutí [§27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání")], když účastníkem tohoto řízení je správce konkursní podstaty, který návrh podal, přičemž v řízení má postavení oprávněného. Odvolací soud současně dovodil, že uvedený závěr je použitelný i pro zpeněžení majetkové podstaty insolvenčního dlužníka podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů [konkrétně podle §286 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]. Odvolací soud uzavřel, že úpadce, jehož majetek byl zahrnut do majetkové podstaty a je dražbou zpeněžován, není účastníkem tohoto řízení, a proto není ani oprávněn podat proti usnesení o "nařízení" (pozn. správně má být zřejmě "provedení") dražby odvolání.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se měl odvolací soud dopustit tím, že stěžovatelovo odvolání odmítl podle §218 písm. b) o. s. ř. jako odvolání podané neoprávněnou osobou. K tomu uvádí, že odvolání podal na základě poučení obsaženého v usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha - západ ze dne 8. března 2016, č. j. 156 EJ 34/15-2. Podle stěžovatele tedy odvolací soud pochybil, když jeho odvolání věcně neprojednal. Dovozuje, že pokud nebyl osobou oprávněnou k podání odvolání, měla být tato skutečnost v poučení stanovena, a to ať již pozitivním výčtem nebo popř. výčtem negativním.
4. Stěžovatel dále vytýká nedostatečnost, zmatečnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Z odůvodnění totiž není zřejmé, zda se jedná o zpeněžení majetkové podstaty podle §286 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (tedy o veřejnou dražbu), anebo podle §286 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (prodej movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí). Stěžovatel uzavírá, že napadené usnesení je naprosto nedostatečně odůvodněno, což vede k porušení práva na spravedlivý proces.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je toho dobře vědom, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatel brojí proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo jeho odvolání odmítnuto jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud však jeho odvolání projednat, neboť o možnosti jeho podání byl stěžovatel (byť nesprávně) poučen v usnesení soudního exekutora. Ústavní soud názor stěžovatele nesdílí. Nesprávné poučení o opravném prostředku nemá a ani nemůže mít za následek, že se na jeho základě rozšíří okruh osob oprávněných využít takový prostředek anebo, že by v rozporu se zákonem založilo přípustnost opravného prostředku [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)]. V rámci řízení u Ústavního soudu sice nesprávné poučení o možnosti podat určitý opravný prostředek může hrát určitou roli (např. při posouzení otázky včasnosti ústavní stížnosti), avšak na samotný závěr obecných soudů o neoprávněnosti odvolatele, popř. o nepřípustnosti podaného odvolání, nesprávné poučení vliv nemá. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud neodmítne ústavní stížnost pro opožděnost, což by jinak, nebýt nesprávného poučení, mohl učinit i ve stávajícím případě, pokud stěžovatel podal v důsledku vadného poučení odvolání, které bylo následně odmítnuto z formálních důvodů [např. právě pro neoprávněnost odvolatele či nepřípustnost - srov. §218 písm. b) a c) o. s. ř.].
7. Co se týče otázky účastenství, okruh osob oprávněných podat opravný prostředek upravují procesní předpisy. V dané věci k otázce účastenství v řízení o návrhu na zpeněžení věci odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který - vycházeje ze znění §27 zákona o konkursu a vyrovnání - jednoznačně uvedl, že úpadce není účastníkem tohoto řízení. Třebaže Krajský soud v Praze v napadeném usnesení zřejmě nedopatřením opomněl citovat konkrétní sp. zn. judikátu, z něhož vycházel, je v dostupných databázích (např. ASPI) dohledatelné, že se jednalo o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001 sp. zn. 20 Cdo 708/2001 (Rc 16/2003). Na toto usnesení pak navázalo např. usnesení ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, které se k otázce účastenství v daném typu řízení vyslovilo v obdobném duchu. Odvolací soud pak závěry vyplývající ze shora citovaného rozhodnutí aplikoval i na případ zpeněžení majetkové podstaty insolvenčního dlužníka podle insolvenčního zákona, přičemž své závěry podpořil i odkazem na §286 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Z pohledu ústavněprávního nelze takovému postupu nic vytýkat.
8. Na závěr a toliko v rámci obiter dicta pak Ústavní soud podotýká, že při případném provádění zpeněžování majetku úpadce nebude možné přehlédnout závěry plynoucí z aktuální judikatury (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2016, č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 3 VSOL 1227/2015-B-192), podle nichž je třeba postup insolvenčního správce, který zpeněžil majetek dobrovolnou dražbou prostřednictvím soudního exekutora podle §76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, považovat za rozporný s §286 insolvenčního zákona.
9. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu