ECLI:CZ:US:2016:2.US.2502.15.1
sp. zn. II. ÚS 2502/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti Q-NÁŘADÍ s.r.o., sídlem Msgr. Šrámka 1037/32, Nový Jičín, zastoupené JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015 č. j. 29 Cdo 4652/2014-68, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2014 č. j. 8 Cmo 138/2014-32 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2014 č. j. 24 Cm 1/2014-21, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Jaromíra Brucknera a Milana Šmejkala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Na základě pověření Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. června 2013 byla na návrh oprávněného (vedlejšího účastníka Jaromíra Brucknera) nařízena exekuce proti stěžovatelce. Pověřený soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M. exekučním příkazem ze dne 10. června 2013 rozhodl o provedení exekuce postižením podniku (závodu) stěžovatelky a jeho správkyní ustanovil JUDr. Evu Janíkovou. Tato správkyně posléze zjistila, že se stěžovatelka nejpozději od 19. března 2011 nachází ve stavu faktického úpadku, resp. v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Jelikož jednatel stěžovatelky (vedlejší účastník Milan Šmejkal) nepodal insolvenční návrh, jednatel stěžovatelce dle jejího názoru odpovídá podle ustanovení §135 odst. 2 ve spojení s ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku za škodu, která jí tím vznikla.
3. Stěžovatelka, zastoupená správkyní závodu, proto podala na svého jednatele žalobu na náhradu škody; řízení o ní však Krajský soud v Ostravě výše identifikovaným usnesením zastavil, neboť dospěl k závěru, že "správce závodu, jako zástupce povinného podle §338k odst. 3 a 6 o. s. ř. není oprávněn vymáhat za povinného závazky vůči jednateli, plynoucí z porušení povinnosti statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře ani povinnosti podat insolvenční návrh, protože tyto závazky jednatele nejsou součástí exekucí postižené věci (souboru věcí), nejsou součástí podniku". K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rubrikovaným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil, přičemž v jeho odůvodnění s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1499/2009 rovněž dospěl k závěru, že v případě předmětné žaloby nemůže stěžovatelku zastupovat správkyně jejího závodu. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s relevantní judikaturou, jmenovitě s výše uvedeným rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 1499/2009, od kterého nevidí Nejvyšší soud důvod se odchylovat.
II. Námitky stěžovatelky
4. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že správkyně jejího závodu je v dané věci oprávněna ji zastupovat, a pokud soudy na základě opačného právního názoru řízení o její žalobě zastavily, odepřely jí právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jestliže přitom obecné soudy opřely svůj právní názor o analogickou aplikaci závěrů přijatých v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1499/2009, stěžovatelka poukazuje na komentář doc. JUDr. Bohumila Havla, Ph.D. k tomuto rozhodnutí, uveřejněný v Obchodněprávní revue č. 4/2012, dle kterého nelze tomuto judikátu přiznat obecnou platnost. Mimoto stěžovatelka odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 2/2012-93, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správce závodu je oprávněn zastupovat povinného v daňovém řízení, a to i přes to, že daňová povinnost je úzce vázána na osobu majitele závodu a se závodem smluvně nepřechází na jinou osobu. Stěžovatelka proto v návaznosti na závěry Nejvyššího správního soudu namítá, že žaloba na náhradu škody směřovaná proti jejímu jednateli z titulu náhrady jím způsobené škody se bezesporu "týká" jejího závodu (ve smyslu dikce ustanovení §338k odst. 6 občanského soudního řádu), neboť může významně ovlivnit jeho bonitu, pročež správkyně stěžovatelčina závodu musí být oprávněna stěžovatelku v soudním řízení zastupovat.
5. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že i kdyby z podústavních právních předpisů skutečně vyplývalo, že ji správkyně jejího závodu není oprávněna v daném soudním řízení zastupovat, musí převážit zájem na ochraně jejích ústavně zaručených práv, tedy v daném případě práva na přístup k soudu a práva na ochranu vlastnictví. V souzené věci zde totiž (z důvodu střetu zájmu jediného společníka a současně jednatele) není s výjimkou správkyně závodu nikdo, kdo by mohl za společnost jednat. S odkazem na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 se proto stěžovatelka domnívá, že v projednávané věci musí dostat přednost ústavně konformní výklad, jenž povede k závěru, že správkyně závodu je dle ustanovení §338k odst. 6 občanského soudního řádu oprávněna stěžovatelku v soudním řízení zastupovat.
III. Podmínky řízení před Ústavním soudem
6. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (dále viz bod 7.), jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že se Ústavní soud zvláště nezabýval otázkou, zda ústavní stížnost mohla za stěžovatelku podat správkyně jejího závodu, respektive zda ji tato správkyně může zastupovat v pozici advokátky, neboť právě tato otázku představuje podstatu projednávané věci, a tedy i důvod podání ústavní stížnosti.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
10. Ústavněprávní podstatu projednávané věci představuje stěžovatelčino tvrzení, že s výjimkou správkyně jejího závodu, jíž obecné soudy znemožnily stěžovatelku v daném soudním řízení zastupovat, neexistuje žádná osoba, jež by mohla stěžovatelku zastupovat v řízení, ve kterém by se domáhala náhrady škody způsobené jejím jednatelem (a jediným společníkem).
11. Jakkoli se toto stěžovatelčino tvrzení jeví ústavněprávně relevantním, nelze mu - přinejmenším v kontextu souzené věci - nikterak přisvědčit.
12. Stěžovatelka totiž přehlíží následující skutečnosti.
13. Škodu, jejíž náhrady se stěžovatelka v předmětné věci domáhala, měl způsobit její jednatel tím, že nejpozději v březnu 2011 nepodal insolvenční návrh. Správkyně stěžovatelčina závodu totiž dospěla k závěru, že se stěžovatelka nachází ve stavu faktického úpadku, jenž mj. předpokládá pluralitu věřitelů (s pohledávkami alespoň 30 dnů po splatnosti). Takový stav ovšem předpokládá zastavení exekuce postupem dle ustanovení §338n občanského soudního řádu, jak ostatně stěžovatelce připomněl již nalézací soud (viz str. 3 jeho rozsudku). V případě iniciace insolvenčního řízení se potom věřitelé mohou na jednateli stěžovatelky podle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona domáhat náhrady škody, kterou způsobil tím, že včas nepodal insolvenční návrh.
14. Pokud stěžovatelka namítá, že správkyně jejího závodu je jedinou osobou způsobilou ji zastupovat v řízení o náhradě škody způsobené jejím jednatelem, nebere do úvahy skutečnost, že v případě vzniku inkriminované škody mohou mít zájem na její reparaci toliko její věřitelé - ať již věřitelé fixní (tedy osoby mající za stěžovatelkou splatnou pohledávku), tak věřitelé reziduální (tedy v daném případě právě její jediný společník). Pakliže tedy z povahy věci nemá jediný reziduální věřitel stěžovatelky zájem na soudním řízení (jež by směřovalo proti jeho osobě), zbývají věřitelé fixní, kteří mají k dispozici ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona.
15. Je tedy zřejmé, že správkyně stěžovatelčina závodu není jedinou osobou, která má možnost iniciovat soudní řízení, ve kterém by se řešila otázka škody, jež stěžovatelce měla vzniknout v důsledku nepodání insolvenčního návrhu jejím jednatelem.
16. Stěžovatelce je tak možné přisvědčit pouze potud, že v daném kontextu vskutku neexistuje žádná osoba, jež by ji mohla v řízení směřujícím proti jejímu jednateli zastupovat, tato skutečnost však zásah do stěžovatelčiných základních práv (bez dalšího) nezpůsobuje. Pakliže by totiž stěžovatelce opravdu vznikla postupem (nečinností) jejího jednatele škoda, mohli by ti, kteří mají na její náhradě skutečný zájem (tedy její věřitelé), dosáhnout její náhrady postupem dle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona.
17. Je přitom nepochybné, že předpokladem realizace této formy ochrany stěžovatelčiných věřitelů, je naplnění zákonem předvídaných podmínek zahájení insolvenčního řízení, tedy indikace stěžovatelčina úpadku, charakterizovaného mj. existencí více než jednoho věřitele.
18. Pokud by proto stěžovatelka měla - fakticky - pouze jediného věřitele (vedlejšího účastníka Brucknera), nemohl by se tvrzené škody domáhat nikdo, současně by ale z podstaty věci bylo pravděpodobné, že by jednáním stěžovatelčina jednatele nemohla být způsobena škoda (neboť by patrně stěžovatelka v rozhodné době v úpadku nebyla, a tím pádem by se jednatel nemohl dopustit porušení své fiduciární povinnosti).
19. Jestliže tedy v případě stěžovatelky úpadek de iure nikdy nenastal (dle výpisu z obchodního rejstříku byl insolvenční návrh dne 4. února 2011 odmítnut), není namístě označit právní závěr, že stěžovatelku nemůže v řízení, ve kterém se domáhá náhrady škody způsobené jejím jednatelem včasným nepodáním insolvenčního návrhu, zastupovat správkyně jejího závodu, za ústavně nekonformní.
20. Ve vztahu k samotnému závěru obecných soudů, že stěžovatelku nemůže v daném řízení zastupovat správkyně jejího závodu, neboť tvrzená pohledávka nespadá pod její zákonné kompetence (neboť se - stručně řečeno - jedná o škodu "na závodu", nikoliv škodu závodu), přitom postačí pro stručnost v úplnosti odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, zvláště pak na pečlivé a adekvátně odůvodněné rozhodnutí soudu první instance.
21. K obdobným závěrům ostatně dospěl Ústavní soud již v usnesení ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2500/15, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost společnosti, kterou zastupovala tatáž správkyně závodu, jako v projednávané věci (srov. též usnesení ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1142/16).
22. Toliko pro úplnost je pak vhodné ve vztahu k jednotlivým námitkám uvést následující.
23. Dovolává-li se stěžovatelka komentáře doc. JUDr. Bohumila Havla, Ph.D., ve kterém zpochybňuje obecnou platnost závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1499/2009, stěžovatelka ztrácí ze zřetele, že jmenovaným akademikem akcentované skutečnosti nikterak nedopadají do souzené věci (srov. poznámku č. 13 v odkazovaném článku).
24. Na výše uvedeném potom nic nemění ani závěry stěžovatelkou dovolávaného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu; bylo-li totiž tímto judikátem správci závodu přiznáno zástupčí oprávnění v daňovém řízení, tedy v řízení, jehož (majiteli závodu nepříznivý) výsledek může mít za následek snížení hodnoty předmětného závodu, nikterak to nezpochybňuje správnost (tím méně pak ústavnost) právního závěru, že stěžovatelku nemůže zastupovat správkyně jejího závodu v řízení, ve kterém se stěžovatelka naopak domáhá jejího zvýšení.
25. Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu