ECLI:CZ:US:2016:2.US.2517.16.1
sp. zn. II. ÚS 2517/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Slavaty, soudního exekutora, Exekutorský úřad Mladá Boleslav se sídlem Táborská 527, Mladá Boleslav, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2016, č. j. 14 Kse 13/2015-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu se podává, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (jako soudu kárného) bylo rozhodnuto, že stěžovatel je vinen tím, že jako soudní exekutor pověřený Okresním soudem v Děčíně vedením exekuce k vymáhání pohledávky proti povinnému Mgr. Narcisu Tomáškovi jako správci konkursní podstaty úpadce (Státní statek Česká Kamenice, v likvidaci) vedl exekuci nikoliv na majetek úpadce, ale na osobní majetek Mgr. Narcise Tomáška jako fyzické osoby, a to zcela bez zřetele na to, že exekuční tituly mířily na správce konkursní podstaty úpadce a nikoliv na majetek Mgr. Narcise Tomáška jako fyzické osoby. Tím porušil povinnosti exekutora stanovené zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), čímž spáchal kárný delikt exekutora a za ten mu bylo uloženo písemné napomenutí.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jeho pravomoc je proto založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
4. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není zatížen libovůlí.
5. Právě řečené je významné potud, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry kárného soudu, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pohybujících se v oblasti podústavního práva, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
6. V prvé řadě je totiž nutno upozornit na to, že od 1. 1. 2013 již soud usnesením exekuci nenařizuje, ale toliko opatřením (nemajícím formálně povahu rozhodnutí) exekutora pověří provedením exekuce. O pověření provedením exekuce přitom žádá soud exekutor sám a soud v plném rozsahu nezkoumá správnost údajů uvedených v exekučním návrhu. Je to naopak exekutor, kdo má oprávněného vyzvat k eventuální opravě exekučního návrhu. Neobstojí tak argument stěžovatele, že se řídil (a musel řídit) minimálně zavádějícím označením povinného, tak jak byl identifikován v exekučním návrhu a v pověření provedením exekuce. Stěžovatel - byť se v ústavní stížnosti bez náležitého upřesnění dovolává judikatury vyšších soudů - přitom v ústavní stížnosti ve svém důsledku vůbec nerozporuje východiska, jež Nejvyšší správní soud převzal z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, kde je přehledně vysvětlen vztah a postavení úpadce a správce konkursní podstaty během exekučního řízení (srov. zejm. odst. 21 a odst. 22 ústavní stížností napadeného rozhodnutí). I kdyby přesto Ústavní soud připustil argumentaci stěžovatele, že byl vázán exekučním návrhem oprávněných, resp. obsahem pověření, pak nemohl přehlédnout, že sám stěžovatel uvádí, že jako povinný zde byl označen "Mgr. Narcis Tomášek, se sídlem U Starého mostu 111/4 Děčín", nikoliv "Narcis Tomášek, rodné číslo ..., bydliště ...", tedy údaji, jež stěžovatel použil pro zjišťování majetku Narcise Tomáška a jeho manželky.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že s ohledem na závažnost důsledků kárného řízení by v tomto případě měla být dodržena zásada totožnosti skutku, pro který byla kárná žaloba podána, a skutku, z něhož byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozhodnutím uznán vinným. Tu ovšem musí Ústavní soud poznamenat - bude-li se tedy bez dalšího držet stěžovatelem naznačeného srovnání s trestním řízením - že totožnost skutku (zjednodušeně řečeno) zůstane zachována i tehdy, jestliže existuje shoda alespoň jednání nebo alespoň následku. Pokud stěžovatel uvádí, že podle kárné žaloby "provedl exekuci proti jinému, než označenému v pověření soudem", když však na druhou stranu podle výroku napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu "stěžovatel vedl exekuci nikoliv na majetek úpadce", pak podle Ústavního soudu je výše popsaná nutnost shody pro totožnost skutku dostatečně naplněna. V této souvislosti pak lze souhlasit s Nejvyšším správním soudem v tom, že pro posouzení kárného deliktu kladeného stěžovateli za vinu není rozhodné, že k vlastnímu provedení exekuce na majetek Narcise Tomáška jako fyzické osoby nedošlo, neboť stěžovatel o zahájení exekučního řízení informoval pojišťovny, banky a další instituce, jejichž byl Narcis Tomášek klientem, což minimálně poškodilo jeho dobrou pověst.
8. Ústavní soud má tedy za to, že nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu