ECLI:CZ:US:2016:2.US.2521.16.1
sp. zn. II. ÚS 2521/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bezděka, právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Nedoma, advokátkou se sídlem Kounicova 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 5691/2015-116, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2015 č. j. 70 Co 130/2015-77 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015 č. j. 112 C 55/2015-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí zasáhla do jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Brně nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků z důvodu zjevně bezúspěšného uplatnění práva, a to nejen s ohledem na charakter žaloby (ochrana osobnosti) a nemožnost uložit žalované povinnost zastavit exekuci, když k tomu slouží právní instrumenty v rámci exekučního řízení, k jehož vedení je žalovaná oprávněna z pozice věřitele z vykonatelného exekučního titulu, ale i pokud jde o povinnost zaplatit stěžovateli jím požadovanou částku, vznikla-li mu jakákoli újma v souvislosti s jím popsaným jednáním žalované, neboť není to žalovaná, kdo by do jeho práv zasahoval neoprávněně. Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uvedl, že podání exekučního návrhu nemůže být ani podle Nejvyššího soudu neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Odvolací soud shledal, že žaloba je nepřípustnou snahou stěžovatele o ingerenci soudu v řízení na ochranu osobnosti do exekučního řízení, nadto způsobem, který nerespektuje, že žalovaná coby oprávněná nemá sama kompetenci exekuci zastavit. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postupovaly ve věci nesprávně, když stěžovatele, který podal žalobu bez právního zastoupení, nepoučily, že má možnost si požádat o určení advokáta pro nedostatek finančních prostředků. Kdyby měl dostatek finančních prostředků a právní zastoupení, pak by mohl jinak formulovat svůj nárok na náhradu škody a celý petit.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele, že mu ze strany soudu prvního stupně nebylo poskytnuto náležité poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že poučovací povinnost soudu podle §30 odst. 1 o. s. ř. "není absolutní a nedostatek tohoto poučení nutně nezakládá porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení" [srov. nález ze dne 4. listopadu 2002 sp. zn. IV. ÚS 707/2000 (N 137/28 SbNU 195), usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. III. ÚS 2237/08 či usnesení ze dne 21. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 341/12]. Tato poučovací povinnost je vztažena jen k těm účastníkům řízení, kdož splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. K jejímu porušení přitom může dojít až tehdy, pokud by "na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník takové předpoklady splňuje" a současně se jeví být namístě úsudek, že se "bez pomoci právního zástupce neobejde" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2237/08 nebo usnesení ze dne 18. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 2376/10).
7. V daném případě stěžovatel zjevně nesplňoval základní požadavek pro přiznání osvobození od soudních poplatků, proto ani nemohlo být uvažováno o postupu dle §30 odst. 1 o. s. ř.
8. Jak je rovněž Ústavnímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti, stěžovatel byl v minulosti (a stále je) účastníkem řady soudních řízení, nepochybně se alespoň základně orientuje v problematice soudního řízení a v některých řízeních žádal o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce (viz řízení o ústavních stížnostech stěžovatele vedená např. pod sp. zn. I. ÚS 1617/16 nebo II. ÚS 2521/16, v nichž se domáhal zrušení právě rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno takovýmto žádostem). Lze tedy předpokládat, že stěžovatel byl schopen v řízení uplatňovat svá práva, jakož i to, že si byl vědom možnosti požádat o ustanovení zástupce. Za této situace se nepoučení stěžovatele jeví být nanejvýš formálním pochybením, jež ale není způsobilé zpochybnit napadená usnesení z ústavněprávního hlediska. Jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny jimi porušeno nebylo (srov. též usnesení IV. ÚS 2677/16).
9. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu