ECLI:CZ:US:2016:2.US.254.14.1
sp. zn. II. ÚS 254/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem, sídlem Dolní náměstí 1356, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2013 č. j. 13 Co 458/2013-240, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého J. S. a 2) nezletilé D. S., a 3) P. S., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud jeho věc projednal přednostně mimo pořadí.
2. V předmětné věci rozhodl Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") o návrhu stěžovatele na změnu výchovy a výživy nezletilých dětí - vedlejších účastníků 1) a 2) rozsudkem ze dne 22. 8. 2013 č. j. OP 26/2007-196 tak, že vedlejší účastníci 1) a 2) se odnímají z výchovy vedlejší účastnice 3) jako matky (dále jen "matka") a svěřují se do výchovy stěžovatele (výrok I.) a rozhodl o povinnosti matky přispívat na výživné obou nezletilých dětí (výrok II.). Dále okresní soud zrušil vyživovací povinnost stěžovatele k nezletilým dětem, stanovenou rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 4. 2007 č. j. OP 26/2007-37 ke dni 14. 3. 2013 (výrok III.), zamítl návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilé děti (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Proti rozsudku okresního soudu podala matka odvolání.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 12. 2013 č. j. 13 Co 458/2013-240 změnil rozsudek okresního soudu ze dne 22. 8. 2013 č. j. OP 26/2007-196 tak, že nezletilý syn se odnímá z výchovy matky, do níž byl svěřen rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 4. 2007 č. j. OP 26/2007-37 a svěřuje se do výchovy stěžovatele. S účinností od 14. 3. 2013 byl stěžovatel zproštěn povinnosti platit výživné stanovené mu shora citovaným rozsudkem pro nezletilého syna v částce 1 500 Kč měsíčně k rukám matky. Dále bylo rozhodnuto, že za dobu od 14. 3. 2013 do 30. 9. 2013 se matce výživné pro nezletilého syna nestanoví. S účinností od 1. 10. 2013 byla matce uložena povinnost platit výživné pro nezletilého syna v částce 1 400 Kč měsíčně vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám stěžovatele; nedoplatek na výživném za dobu od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2013 v částce 4 200 Kč, jakož i výživné splatné od 1. 1. 2014 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je matka povinna zaplatit do tří dnů od doručení rozsudku k rukám otce. Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že nezletilá dcera se odnímá z výchovy matky, do které byla svěřena rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 4. 2007 č. j. OP 26/2007-37 a svěřuje se do střídavé výchovy rodičů tak, že ve výchově každého z rodičů bude vždy od pátku 16 hodin do následujícího pátku 16 hodin, přičemž počínaje prvním pátkem po právní moci tohoto rozsudku bude ve výchově matky; rodiče jsou povinni si nezletilou dceru navzájem předat vždy před domem toho z nich, v jehož výchově se nezletilá dcera právě nachází. Za dobu od 14. 3. 2013 do 30. 9. 2013 se matce výživné pro nezletilou dceru k rukám stěžovatele nestanoví. S účinností od 1. 10. 2013 do právní moci rozsudku byla matce uložena povinnost platit výživné pro nezletilou dceru v částce 1 200 Kč měsíčně vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám stěžovatele; nedoplatek na výživném za dobu od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2013 v částce 3 600 Kč, jakož i výživné splatné od 1. 1. 2014 do právní moci rozsudku, je matka povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám stěžovatele. S účinností od právní moci rozsudku byla matce stanovena povinnost platit výživné pro nezletilou dceru v částce 600 Kč měsíčně vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám stěžovatele, přičemž výživné splatné od právní moci rozsudku do prvního dne měsíce následujícího je matka povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám stěžovatele. S účinností od 14. 3. 2013 do právní moci tohoto rozsudku byl stěžovatel zproštěn povinnosti platit výživné stanovené mu shora citovaným rozsudkem pro nezletilou dceru v částce 900 Kč měsíčně k rukám matky. S účinností od právní moci rozsudku byla stěžovateli stanovena povinnost platit výživné pro nezletilou dceru v částce 1 200 Kč měsíčně vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky, přičemž výživné splatné od právní moci rozsudku do prvního dne měsíce následujícího je stěžovatel povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám matky (výrok I.). Ve výrocích II., III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že krajský soud napadeným rozsudkem porušil základní práva a svobody stěžovatele a jeho nezletilé dcery garantované Listinou, Úmluvou a Úmluvou o právech dítěte, když svěřil nezletilou dceru do střídavé výchovy rodičů, přičemž nesledoval zájem nezletilé dcery, když ze spisového materiálu jednoznačně plyne, že stěžovatel má lepší předpoklady pro svěření obou dětí do jeho výchovy, zatímco matka prokazatelně není schopna o děti řádně pečovat; v této souvislosti stěžovatel poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 2435/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
5. Podle názoru stěžovatele krajský soud zcela opomenul zvážit a vyhodnotit zákonná kritéria pro svěření dětí do střídavé výchovy uvedená v §26 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a svým rozhodnutím vystavil nezletilou dceru přímému ohrožení jejího fyzického i psychického zdraví; stěžovatel namítá, že sedm měsíců před vydáním napadeného rozsudku potvrdil tento soud předběžné opatření, když dospěl k závěru, že závislost matky na alkoholu, ze které se matka doposud nevyléčila, jí brání řádně pečovat o děti, čímž je ohrožen jejich vývoj, a navzdory tomu v meritu věci rozhodl odlišně, přestože se zásadní skutkové okolnosti nezměnily.
6. Stěžovatel měl také pochybnost, zda část výroku I. rozsudku krajského soudu o tom, že počínaje prvním pátkem po právní moci rozsudku bude dcera ve výchově matky, je v souladu s platnými právními předpisy a zda je vykonatelná. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud si byl vědom toho, že ve věci bylo vydáno předběžné opatření, na základě kterého jsou obě děti svěřeny do péče otce, jehož trvání bylo okresním soudem naposledy prodlouženo do 14. 1. 2014, zatímco napadený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 7. 1. 2014 a podle jeho výroku I. měla být dcera předána do výchovy matce již v pátek 10. 1. 2014. Nezletilou dceru proto stěžovatel předal v pátek 10. 1. 2014 v 16 hodin do výchovy matce.
7. Podle stěžovatele krajský soud porušil jeho ústavně zaručená práva také tím, že při stanovení výživného matce nepřihlédl k jejím celkovým majetkovým poměrům.
8. Stěžovatel namítal, že krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval zájem nezletilé dcery (potažmo obou nezletilých dětí) na pečlivě provedeném dokazování a pečlivě zjištěném skutkovém stavu; podle názoru stěžovatele krajský soud nevzal v úvahu jednoznačné závěry znaleckého posudku a konečný návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí, aby byly obě děti svěřeny do výchovy otce a nebyly od sebe oddělovány. Stěžovatel krajskému soudu vytýká vadné hodnocení provedených důkazů, nesprávné zjištění skutkového stavu a v důsledku toho též vadné právní posouzení předmětné věci. Krajský soud své rozhodnutí rovněž podle stěžovatele řádně neodůvodnil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
10. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s rozhodnutím krajského soudu svěřit nezletilou dceru do střídavé péče obou rodičů, jakož i s výší stěžovateli stanoveného výživného. Stěžovatel krajskému soudu vytýká vadné hodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci.
12. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
15. V předmětné věci vyšel krajský soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za správná, tato dále doplnil provedením dalšího dokazování a dospěl k závěru, že výchovu nezletilé dcery je vhodné změnit na střídavou, která je adekvátní jak vzhledem k citovému vztahu nezletilé k matce, tak i k požadavku na zachování pevné sourozenecké vazby, přičemž tomuto rozhodnutí nebrání ani způsob komunikace rodičů. Uvedeným závěrům krajského soud nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Krajský soud podle Ústavního soudu správně přihlédl k výsledkům dokazování, tj. nejen ve vztahu k eventuální změně výchovné způsobilosti matky, ale i ve vztahu matky k nezletilé dceři, která má k matce silnou citovou vazbu a přeje si v její výchově zůstat. I když odvolací soud připustil, že i nezletilá dcera začíná být ke konzumaci alkoholu matkou kritická, dospěl k závěru, že změna jejich vzájemných vztahů nedosáhla neúměrné intenzity. Krajský soud správně přihlédl ke skutečnosti, že jistým zásahem do výchovy nezletilé dcery je změna výchovy bratra a s tím spojené rozdělení výchovných prostředí sourozenců, které by nezletilé dceři s ohledem na silnou citovou vazbu nesvědčilo. Rovněž při stanovení výživného stěžovateli na nezletilou dceru přihlédl krajský soud k relevantním skutečnostem významným pro rozhodnutí.
17. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil a nezletilou dceru svěřil do střídavé výchovy obou rodičů. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
18. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilé dcery. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje péči o nezletilou jinak, než si stěžovatel představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
19. Ústavní soud zdůrazňuje, že podrobnosti ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině tzv. podústavního práva při rozhodování o zájmech nezletilé dcery pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni v otázce péče o nezletilou (resp. o obě nezletilé děti) dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči rodičů o dítě rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilé dceři, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti dostál.
20. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na to, že na základě jeho návrhu rozhodl okresní soud usnesením ze dne 18. 3. 2014 č. j. 0 Nc 3054/2014-14 o vydání předběžného opatření, kterým byla nezletilá dcera umístěna do vhodnějšího prostředí svého otce - stěžovatele, pomíjí, že krajský soud rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného v době vyhlášení rozsudku. V usnesení okresního soudu, kterým bylo vydáno předběžné opatření, se uvádí, že rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 7. 1. 2014 a od té doby se změnily poměry v tom směru, že matka požívá alkoholické nápoje takovým způsobem, že není schopna řádně zabezpečit péči o nezletilou dceru.
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil pochybnost, zda část výroku I. rozsudku krajského soudu o tom, že počínaje prvním pátkem po právní moci rozsudku (rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 7. 1. 2014) bude nezletilá dcera ve výchově matky, je v souladu s platnými právními předpisy a zda je vykonatelná, když ve věci bylo vydáno předběžné opatření, na základě kterého jsou obě děti svěřeny do péče stěžovatele, jehož trvání bylo okresním soudem naposledy prodlouženo do 14. 1. 2014. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dceru matce dne 10. 1. 2016 předal, tak jak bylo stanoveno v napadeném rozsudku. Protože předání dcery matce se uskutečnilo a k předání dcery došlo ještě před podáním ústavní stížnosti, považoval Ústavní soud za nadbytečné se touto otázkou zabývat.
22. Ústavní soud má za to, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
23. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. Odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2435/12 neshledal Ústavní soud případným, neboť vychází z odlišných skutkových okolností dané věci. V uvedeném usnesení se sice Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky ohledně posouzení kritérií pro svěření dítěte do střídavé péče, ústavní stížnost však odmítl jako zjevně neopodstatněnou, když dospěl k závěru, že obecné soudy podrobně zdůvodnily, jaké úvahy je vedly k rozhodnutí o střídavé výchově v rovnoměrném intervalu a proč tento režim považují za optimální v zájmu nezletilé.
25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na závěr o neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu