ECLI:CZ:US:2016:2.US.2543.15.1
sp. zn. II. ÚS 2543/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, AK Bělina & Partners se sídlem Pobřežní 370/4, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015 č. j. 25 Co 113/2015-482 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 1. 2015 č. j. 0 P 636/2009-749, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o ustanovení opatrovníka pro správu jmění jeho nezletilé dcery E. Ch., nebo uložení povinnosti matce předložit otci jedenkrát měsíčně vyúčtování správy jmění nezletilé.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že nezletilá byla svěřena do péče matky a stěžovatel přispíval na její výživu částkou 10.000 Kč měsíčně. Rozsudkem ze dne 11. 7. 2013 č. j. 0 P 636/2009-440 Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu matky výživné zvýšil a uložil stěžovateli povinnost přispívat od září 2010 na výživu nezletilé částku 20.000 Kč měsíčně, od listopadu 2011 částku 25.000 Kč měsíčně a od ledna 2012 částku 30.000 Kč měsíčně; dluh na výživném vyčíslený částkou 580.000 Kč byl stěžovatel povinen uhradit do konce roku 2013 k rukám matky. Návrh stěžovatele na snížení výživného soud zamítl. Stěžovatel své povinnosti dostál, k jeho odvolání však Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. 25 Co 437/2013-598 rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Stěžovatel v pochybnostech, zda matka používá finanční prostředky pouze pro potřeby nezletilé, navrhl, aby soud ustanovil nezletilé opatrovníka pro správu jejího jmění pro částku 580.000 Kč (v odvolacím řízení uvedl, že šlo o částku 680.000 Kč) nebo aby matce uložil předkládat otci jedenkrát měsíčně vyúčtování výdajů nezletilé. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování návrh otce zamítl, neboť neshledal, že by matka nakládala s prostředky nezletilé nehospodárně. K odvolání otce Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že řízení o zvýšení, resp. snížení výživného nebylo dosud pravomocně ukončeno a za této situace nelze prostředky, které otec uhradil nad běžný rámec výživného v celkové výši 680.000 Kč, považovat za jmění nezletilé, ani úspory, které přecházejí do vlastnictví dítěte (§896 a §917 občanského zákoníku); tyto prostředky svým charakterem nepředstavují majetek, pro který by měl být ustanoven opatrovník. Městský soud v Praze též souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nevyplynuly žádné poznatky nasvědčující tomu, že matka nezletilé vynakládá finanční prostředky nehospodárně.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy jeho návrh zobecnily, nerozhodovaly o něm v podobě, v jaké byl předložen, řízení bylo vedeno nekonkrétně a neurčitě a závěr, že matka s finančními prostředky ve výši 680.000 Kč nakládá hospodárně, z provedeného dokazování nevyplynul. Neurčité a vyhýbavé odpovědi matky v řízení vzbuzují u stěžovatele obavu, že matka nebude poskytnutou částku využívat a spravovat v zájmu nezletilé, nýbrž pro svoji potřebu. Obecné soudy se však přiklonily na její stranu a na základě neprokázaných tvrzení rozhodly v její prospěch. Stěžovatel rovněž oponoval závěru odvolacího soudu, že návrh na určení opatrovníka pro správu jmění nezletilé byl předčasný, neboť podle jeho přesvědčení předmětné finanční prostředky představují minimálně možné budoucí jmění nezletilé, kterému je potřeba poskytnout řádnou ochranu, než je matka použije jinak, než k uspokojení potřeb nezletilé.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstatu stěžovatelovy argumentace opírající se o čl. 36 odst. 1 Listiny představovaly zejména námitky směřující do dokazování a zjišťování skutkového stavu a nesouhlas s právními závěry soudů obou stupňů.
Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska.
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze vedoucí k vydání napadených rozsudků nelze označit za svévolný či extrémně nepřiměřený.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 4 vyslechl oba rodiče nezletilé, vzal v úvahu vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé a okolnostem projednávané věci. Jeho zjištění, že matce nelze vytknout nehospodárné nakládání s prostředky výživného, naopak matka má přehled o adekvátních potřebách nezletilé a odpovídajícím způsobem je uspokojuje, je zjištěním, které je založeno na hodnocení provedených důkazů a Městským soudem v Praze potvrzené jako správné a zcela korespondující se zamítnutím návrhu stěžovatele. Závěr Městského soudu v Praze, že otcem prozatím uhrazené prostředky poskytnuté nad rámec běžného výživného nelze v situaci, kdy řízení o výživném nebylo dosud pravomocně ukončeno, považovat za jmění či úspory přecházející do vlastnictví nezletilé, je rovněž závěrem, který jak respektuje aktuální stav a výsledky řízení, tak i charakter výživného. Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály požadavkům kladeným v ústavně právní rovině na dokazování a zjišťování skutkového stavu a neshledal nic, co by mohlo odůvodnit jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení, že o návrhu, jak byl předložen, nebylo rozhodováno. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel žádal ustanovení správce jmění nezletilé dcery ve výši 580.000 Kč nebo uložení povinnosti matce předkládat otci jedenkrát měsíčně vyúčtování výdajů nezletilé. Jeho návrh Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem zamítl. V odvolacím řízení stěžovatel namítl zobecnění návrhu, je však zřejmé, že žádal správu jmění pro částku 680.000 Kč, kterou představovalo nejen dlužné výživné, ale i dalších 100.000 Kč, které uhradil od srpna 2013 do doby zrušení rozsudku soudu prvního stupně nad rámec běžného výživného. Městský soud v Praze zvýšenou částku respektoval, nicméně stěžovatelovo odvolání neshledal důvodným a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil. Za dané situace tak není z ústavně právního hlediska relevantní, zda ustanovení správce jmění bylo žádáno pro správu té či oné částky, neboť soudy obou stupňů se shodly na tom, že pro jeho ustanovení nebyly dány zákonné podmínky.
Ústavní soud též nepřisvědčil námitce nedostatečně odůvodněného rozsudku Městského soudu v Praze, maje za to, že způsob, jakým odvolací soud reagoval na odvolací námitky stěžovatele, byl adekvátní a z ústavně právního pohledu akceptovatelný. V daných souvislostech pak pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení rodičovských práv stěžovatele, neboť Ústavní soud neshledal, že by Městský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 32 Listiny. Shodný závěr lze přijmout i ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnických práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 Listiny. Jak Ústavní soud zjistil, po kasačním usnesení Městského soudu v Praze z března 2014 Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci stanovení výživného pro nezletilou počínaje dnem 1. 9. 2010 dosud nerozhodl. Je však nepochybné, že při jeho stanovení bude muset zohlednit dosud zaplacené výživné a částku, kterou stěžovatel matce mimo stanovené výživné zaplatil.
Tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení stěžovatel odůvodnil tím, že "soud nabádal matku ke koupi automobilu z peněžních prostředků poskytnutých otcem". Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ve kterém soud reagoval na názor kolizního opatrovníka nezletilé o možnosti zakoupení auta pro potřeby nezletilé a názor otce, že matka a nezletilá automobil nepotřebují, nepovažoval za odpovídající právu nezletilé podílet se na životní úrovni svých rodičů. Takový projev soudu Ústavní soud považuje za hodnocení projevů účastníků řízení, a nikoliv za zásah do jejich rovného postavení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé, což se v projednávané věci stalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu