ECLI:CZ:US:2016:2.US.2559.15.1
sp. zn. II. ÚS 2559/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Dědka, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Sokolská tř. 49, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 12. 2014, č.j. 10 C 139/2013-124, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, č.j. 12 Co 186/2015-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č.j. 10 C 139/2013-49, rozhodl tak, že řízení zastavil co do zaplacení částky 5.900,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit stěžovateli částku 20.767,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 2. 2014, č.j. 12 Co 58/2014-61, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 12. 2014, č.j. 10 C 139/2013-124, byla žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit stěžovateli částku 20.767,- Kč s příslušenstvím, opět zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, č.j. 12 Co 186/2015-149, byl rozsudek okresního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
II.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Prvek libovůle v postupu soudů obou instancí lze podle přesvědčení stěžovatele spatřovat ve faktu, že nalézací soudy nehodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly dostatečně ke všemu, co vyšlo během řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Za nesprávnou a nelogickou považuje stěžovatel argumentaci odvolacího soudu, podle níž mu je vytýkáno neunesení důkazního břemene o neexistenci nezaplacení plateb nájemného. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká i jeho závěr ohledně splatnosti kauce.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou stěžovatele s rozhodnutími civilních soudů, která se navíc odehrává pouze v rovině podústavního práva a nedosahuje tak ústavněprávní dimenze. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumenty, které uvedl již v odvolání. Nepřípustně přitom očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů soudy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti pak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. O takovou situaci se však v případě stěžovatele nejedná.
V.
Stěžovatel se domáhal po žalované, se kterou do konce roku 2012 udržoval důvěrný vztah, zaplacení částky původně ve výši 26.667,- Kč s příslušenstvím za neuhrazené nájemné v roce 2013. V průběhu řízení vzal žalobu částečně zpět co do zaplacení částky 5.900,- Kč, představující nájemné za měsíc leden, když žalovaná předložila příjmový doklad o úhradě nájemného za tento měsíc. Soud proto řízení v této části zastavil. Stěžovatel tedy po částečném zpětvzetí požadoval po žalované zaplacení částky ve výši 20.767,- Kč, tj. nájemné za měsíc únor ve výši 8.900,- Kč, za březen ve výši 8.900,- Kč a poměrnou část za měsíc duben ve výši 2.967,- Kč.
Okresní soud v Přerově po provedeném dokazování a právním zhodnocení věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Ohledně úhrady nájemného za měsíce únor a březen při absenci listinných dokladů vzal z výpovědi svědkyně S. O. (sestry žalované) za prokázané, že žalovaná nájemné za tyto měsíce skutečně uhradila, když svědkyně potvrdila, že byla úhradě nájemného za tyto měsíce osobně přítomna a soud její výpovědi uvěřil. Výpověď svědka R. D., na kterou stěžovatel odkazuje také v ústavní stížnosti, pak soud vyhodnotil jako nevěrohodnou. Z jeho výpovědi soud především nezjistil žádné relevantní skutečnosti, když tvrdil toliko to, že stěžovatel se s žalovanou bavili o dluhu za nějaké zboží a o penězích za nájem, nevěděl však nic konkrétního, ani za jaké měsíce nájemné mělo být, ani v jaké výši, přičemž se v jeho tvrzeních navíc vyskytovaly rozpory. Pokud stěžovatel tvrdil, že mu žalovaná byt dosud protokolárně nepředala, soud dospěl k závěru, že k faktickému předání bytu stěžovateli ze strany žalované došlo, když žalovaná byt vyklidila, klíče předala stěžovateli a umožnila mu tak faktickou dispozici s bytem, což potvrdil i on sám. Soud proto uzavřel, že žalovaná neuhradila pouze nájemné za poměrnou část měsíce dubna ve výši 2.967,- Kč, v tomto směru však považoval za oprávněnou námitku žalované na započtení zaplacené kauce a uzavřel, že nárok stěžovatele tedy není oprávněný a žalobu proto v celém rozsahu zamítl.
Závěrům okresního soudu zcela přisvědčil také odvolací soud. Upozornil, že bylo na stěžovateli, jako ostatně na každém jiném subjektu v procesním postavení žalobce, tvrdit skutečnosti právně významné z hlediska nároku uplatněného v řízení (povinnost tvrzení), s čímž je spojena i procesní odpovědnost za výsledky dokazování (důkazní břemeno). Dále pak konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je založen na racionálním argumentačním základě, přičemž jednotlivé dílčí a pro právní posouzení věci rozhodné skutečnosti posuzoval okresní soud na základě správně vyloženého a aplikovaného hmotněprávního předpisu.
VI.
S tímto hodnocením odvolacího soudu se přitom ztotožnil taktéž Ústavní soud, když dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nemají oporu v odůvodnění napadených rozhodnutí, která lze označit za ústavně konformní. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Pochybení, které by bylo z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní, přitom Ústavní soud nenalezl. Ve věci bylo řádně provedeno dokazování, důkazy byly soudy také patřičně hodnoceny a na tomto základě učiněné právní závěry lze považovat za srozumitelné, racionální a učiněné způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. Adekvátně zdůvodněná rozhodnutí nelze považovat ani za jakkoliv extrémní či svévolná a Ústavnímu soudu proto nepřísluší úvahy obecných soudů v dané věci jakkoliv přehodnocovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než na základě výše uvedeného konstatovat, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu