ECLI:CZ:US:2016:2.US.2575.16.1
sp. zn. II. ÚS 2575/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Liborem Knotem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Štefánikova 458, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2014 č. j. 11 C 82/2010-256, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015 č. j. 1 Co 235/2014-282 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 4559/2015-349 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavní zásah obecných soudů spatřuje v posuzování otázky promlčení jí uplatňovaného nároku, resp. v posuzování vznesené námitky promlčení nároku obecnými soudy.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 5 300 000 Kč z titulu ochrany osobnosti. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku stěžovatelky. Právo na náhradu nemajetkové újmy označil za právo majetkové povahy a jako takové se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. V odpojení elektřiny a demontování měřícího zařízení v bydlišti stěžovatelky v době, kdy měla téměř sedmdesátitisícový dluh za odběr elektřiny, nelze podle soudu spatřovat úmysl společnosti E.ON energie (dále jen "žalovaná"). Námitku promlčení nelze podle soudu považovat ani za námitku vznesenou v rozporu s dobrými mravy; ve věci není námitka promlčení výrazem zneužití práva na úkor účastníka, které marné uplynutí doby nezavinil.
3. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Dovolání stěžovatelky podle soudu neodpovídalo svým obsahem zákonným ani výkladovým standardům, když neobsahovalo ani údaje o konkrétním důvodu, pro který by mělo být dovolání ve smyslu platného znění §237 o. s. ř. přípustné.
II.
4. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
7. V nyní posuzovaném případě se jedná o soukromoprávní spor. Tvrzení stěžovatelky směřují výlučně proti posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou. Promlčení představuje nejvýznamnější občanskoprávní institut, který využívá účinky uplynutí času jako objektivní právní skutečnosti. Jeho účelem je odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv. Obecné soudy podle Ústavního soudu dostatečně zdůvodnily své závěry spočívající v posouzení přípustnosti námitky promlčení nároku a též i posouzení nároku stěžovatelky jako promlčeného podle příslušných právních předpisů. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledaly v rozporu s dobrými mravy, přičemž i tento závěr dále rozvedly v intencích konstantní judikatury. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na jejím samém závěru brojí též proti posouzení podaného dovolání Nejvyšším soudem jako nepřípustného. V tomto směru Ústavní soud podotýká, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1789/15) aprobovány a pouze ve zcela výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá (srov. např. nález 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ). O takový případ se však nyní nejedná.
9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu