ECLI:CZ:US:2016:2.US.2585.16.1
sp. zn. II. ÚS 2585/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 5 Ads 76/2016-38, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 3. 8. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na pomoc v hmotné nouzi ve smyslu čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka uplatnila u Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Ostravě (dále jen "Úřad práce"), žádost o přiznání dávky na bydlení podle ustanovení §24 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní sociální podpoře"). Tato žádost však byla rozhodnutím ze dne 4. 11. 2013, č. j.XY Úřadem práce zamítnuta, neboť stěžovatelce zanikla členská práva k družstevnímu bytu, když pro úhradu nájmu s ním spojeného chtěla příspěvek na bydlení čerpat. Proti rozhodnutí Úřadu práce podala stěžovatelka odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí, to však odvolání rozhodnutím ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. SZ/2812/201/4S-MSK, č. j. MPSV-UM/22004/13/4S-MSK, zamítlo. Proto stěžovatelka podala ve smyslu §111 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s") návrh na obnovu řízení, ten však byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2016, č. j. 18 Ad 5/2014-67, odmítnut s tím, že v dané věci není obnova řízení přípustná. Odkázal přitom na §114 odst. 1 s. ř. s., podle něhož "[o]bnova řízení je přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení [...] a) o ochraně před zásahem správního orgánu, [...] b) ve věcech politických stran a politických hnutí." Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl s tím, že krajský soud postupoval zcela v souladu s dikcí zákona.
3. S takovýmto výkladem však stěžovatelka nesouhlasí. Obnova řízení je podle jejího názoru obecně přípustná v českém právním řádu, a to jak v případech občanskoprávního řízení, tak rovněž řízení trestního. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že neexistuje rozumný důvod, aby také v případech správního řízení nebyla možnost obnovy obecně připuštěna, zvláště jedná-li se o tak zásadní otázku, jako v případě stěžovatelky, kdy se rozhoduje o poskytnutí dávky na bydlení. Z uvedeného důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že pokud se v řízení o poskytnutí dávky na bydlení objeví nové skutečnosti, které mohou mít vliv na výsledek původního řízení, má být tato možnost připuštěna. Pokud ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s. možnost obnovy řízení zužuje na taxativně vyjmenované případy, aniž by mimo těchto případů byla zákonodárcem připuštěna možnost obnovy o nárocích účastníků v hmotné nouzi, považuje stěžovatelka takové ustanovení za nepřípustné a jsoucí v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. K argumentaci stěžovatelky považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že přípustnost obnovy řízení ve správním soudnictví je oproti kasační stížnosti pojata velmi úzce. Obnova řízení je totiž přípustná jen proti rozsudkům soudů (srov. výslovně dikci §114 odst. 1 a §111 s. ř. s.). Soudní řád správní tedy připouští obnovu řízení pouze ve věci, v níž bylo rozhodováno meritorně, a to navíc jen ve dvou typech řízení: v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a v řízení ve věcech politických stran a hnutí. Ústavní soud k tomu v minulosti opakovaně uvedl (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 776/07 ze dne 17. 10. 2007 anebo usnesení sp. zn. II. ÚS 236/11 ze dne 10. 3. 2011), že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který s. ř. s. připouští jen v případech výjimečně stanovených §114 odst. 1 s. ř. s. To, že Nejvyšší správní soud postupuje v řízení v souladu s platnými ustanoveními zákona, mu proto nelze vytýkat. Ani z čl. 36 Listiny, z Ústavy či z mezinárodních smluv totiž nevyplývá, že by proti rozhodnutí soudu o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu musel být přípustný mimořádný opravný prostředek, tedy obnova řízení. Ostatně, sám Protokol č. 7, čl. 2 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje právo na přezkoumání rozhodnutí soudu soudem vyššího stupně jen u výroků o vině nebo trestu. Je tedy pouze na úvaze státu, ve kterých případech a za jakých podmínek mimořádný opravný prostředek připustí. Uvedené ustanovení s. ř. s. mimo to nebrání obnově správního řízení, a to i tehdy, bylo-li příslušné rozhodnutí přezkoumáno Nejvyšším správním soudem.
6. Pokud tedy stát takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponuje, je soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky přípustnosti tohoto prostředku tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces, jinými slovy nemůže jej odmítnout, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. V nyní projednávaném případě je však použití pravidla přípustnosti obnovy ve správním soudnictví zcela jasné a jednoznačné a nedovoluje tudíž jiný výklad, než v projednávané věci učinily obecné soudy. Přijaté právní závěry soudy také náležitě odůvodnily, přičemž zejména Nejvyšší správní soud přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatelky.
7. Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval s. ř. s. právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které teprve by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jeho rozhodnutí je jasné, srozumitelné a logické a je tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu