ECLI:CZ:US:2016:2.US.2614.16.1
sp. zn. II. ÚS 2614/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Kellnera, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 1031/34, 697 01 Kyjov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, č. j. 20 Cdo 2019/2016-195, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2015, č. j. 38 Co 232/2014-158, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 10 C 378/2011-99, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 10 C 378/2011-99, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) jakožto povinný, domáhal proti žalovaným (1. OB Servis, s. r. o., jakožto oprávněnému, a 2. ŠkoFin, s. r. o., jakožto údajnému vlastníku) vyloučení movité věci (osobního vozidla) z exekuce vedené na majetek žalobce a dalšího povinného Milana Kellnera a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. října 2015, č. j. 38 Co 232/2014-158, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce jakožto povinný v rámci exekučního řízení není aktivně legitimován k podání žaloby a nemůže se tedy domáhat vyloučení movité věci z výkonu rozhodnutí. Poukázal přitom na §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, a relevantní judikaturu vztahující se k citovanému ustanovení (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3463/2006), podle níž je k vylučovací žalobě legitimována třetí osoba (odlišná od oprávněného, dalšího oprávněného a povinného), jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí, ačkoliv k ní má takové majetkové právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, č. j. 20 Cdo 2019/2016-195, odmítnuto, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že v projednávané věci dovolatel netvrdil žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, neboť podstata jeho námitek spočívala v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu a nezávisela na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, pročež nebylo možno v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily a nevypořádaly se s jím uplatněnými námitkami. Uvádí, že v souladu s §68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podal návrh na vyškrtnutí předmětného vozidla ze soupisu movitých věcí s tím, že toto vozidlo nebylo v jeho vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví žalovaného č. 2. K prokázání vlastnictví žalovaného č. 2 pak předložil listinné důkazy (např. kopie velkého technického průkazu), na jejichž základě mělo dojít k vyškrtnutí předmětného vozidla ze soupisu již soudní exekutorkou provádějící exekuci (viz §68 odst. 3 exekučního řádu). Zde namítá, že soudní exekutorka nerespektovala postup vyplývající z §68 exekučního řádu, neboť rozhodla o zastavení řízení. Navíc stěžovatele procesně nepoučila o možnosti postupu podle §267 o. s. ř. Stěžovatel rovněž namítá nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, který jej sice poučil podle §118b o. s. ř., aby uvedl všechny rozhodné skutečnosti a důkazy, což stěžovatel učinil, avšak následně mu soud prvního stupně toto právo odňal, když v přípise adresovaném právnímu zástupci stěžovatele uvedl, že další důkazy prováděny nebudou. Ze všech těchto pochybení stěžovatel dovozuje porušení výše uvedeného práva na spravedlivý proces.
III.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V dané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudů o zamítnutí jeho žaloby na vyloučení movité věci z exekuce. V prvé řadě je třeba vyjít z toho, že žaloba na vyloučení movité věci z exekuce byla zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele, který tuto žalobu podal v postavení povinného. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že současný právní stav, který má na území České republiky dlouholetou tradici (sahající až do 19. století), je založen na preferenci presumpce vlastnického práva povinného před povinností soudu či soudního exekutora toto vlastnické právo prokázat. Jedná se o výraz respektování zájmu oprávněného na co nejrychlejším uspokojení své pohledávky. Uvedené pravidlo však plně respektuje práva třetích osob, kterým, v případě zjištění nedůvodného zásahu, dovoluje uplatňovat vlastní obranu podáním vylučovací žaloby podle §267 o. s. ř. nebo návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu movitých věcí podle §68 exekučního řádu, což má nezbytně konsekvence ve vztahu ke stávající věci. Jak totiž správně konstatovaly obecné soudy, vylučovací žaloba nebyla podána osobou, která by mohla mít zájem na ochraně před neoprávněným zásahem do vlastnického práva, resp. která by měla k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen exekucí, takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízená exekuce byla provedena a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006). Touto osobou tedy nemohl být stěžovatel v postavení povinného. Mohl by jí být eventuálně žalovaný č. 2, který však tvrdil, že vlastnické právo k předmětnému vozidlo již nemá, neboť po zaplacení leasingových splátek se stal vlastníkem vozidla stěžovatel. Za dané situace pak skutečně nelze, aby se povinný domáhal vyloučení movité věci z exekuce na základě §267 o. s. ř., popř. vyškrtnutí věci ze soupisu movitých věcí podle §68 exekučního řádu. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
8. Výše uvedený závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace pak následně implikoval postup soudu prvního stupně, který v řízení odmítl provést další důkazy. Provedení těchto stěžovatelem navrhovaných důkazů, jejichž účelem mělo být zejména prokázání vlastnictví žalovaného č. 2 k předmětnému vozidlu, by totiž nemohlo na výsledku sporu a zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní věcné legitimace nic změnit. Proto ani námitky uplatněné stěžovatelem v tomto směru nepovažuje Ústavní soud za relevantní.
9. Pokud stěžovatel namítal nesprávný postup soudní exekutorky spočívající v nerespektování §68 exekučního řádu a absenci poučení o možnosti podat vylučovací žalobu podle §267 o. s. ř., k tomu lze podotknout, že i pokud by na straně soudní exekutorky bylo možno připustit pochybení (v podobě zastavení řízení o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu), nemělo by to opět na výsledek následné vylučovací žaloby vliv. Stejně tak námitka, že stěžovatel nebyl řádně poučen o možnosti postupovat podle §267 o. s. ř. ztrácí svoji relevanci, neboť toto pochybení bylo v podstatě konzumováno tím, že stěžovatel vylučovací žalobu stejně podal, byť bylo zřejmé, že s ní nemůže být úspěšný.
10. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu