ECLI:CZ:US:2016:2.US.2657.16.1
sp. zn. II. ÚS 2657/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Vinického, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 3513/2014-141 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2014 č. j. 51 Co 468/2013-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve formálně bezvadné ústavní stížností navrhuje zrušení výše specifikovaných rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 Listiny. Žalobou proti České republice - Ministerstvu zemědělství (dále jen "žalovaná") se stěžovatel domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Žalovaná totiž zrušila několik let staré a pravomocné rozhodnutí povolující stavbu vodovodní přípojky ve stěžovatelově hotelu spolu s povolením k odběru podzemní vody ze stávající studny. V důsledku toho stěžovatel musel vybudovat novou studnu. A náklady na její vybudování požadoval jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jeho rozsudek původně potvrdil. Nejvyšší soud však oba tyto rozsudky zrušil. Obvodní soud pak novém zamítavém rozsudku uvedl, že stěžovatel zajišťoval pro svůj hotel dodávku vody ze studny z kravína Podkopná Lhota. Činil tak na základě povolení stavby ze dne 17. 9. 1993 a kolaudačního rozhodnutí ze dne 11. 12. 2000. Dne 28. 5. 2002 Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") zrušil původní kolaudační rozhodnutí, protože daná stavba podle jeho názoru nebyla povolena. Původní rozhodnutí o povolení stavby totiž okresní úřad vydal neexistující osobě (sdružení). Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Podle žalované ho však podal po uplynutí stanovené lhůty pro odvolání. Na základě podnětu stěžovatele ministr zemědělství svým rozhodnutím ze dne 9. 3. 2005 zrušil toto rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Následným rozhodnutím ze dne 6. 5. 2005 žalovaná nicméně opět zamítla odvolání žalobce pro opožděnost. Současně zrušila rozhodnutí krajského úřadu ze dne 28. 5. 2002. Zrušením kolaudačního rozhodnutí by podle jejího názoru zpětně došlo k neopodstatněnému zásahu do již nabytých práv. Podle obvodního soudu však ve výsledku chyběla příčinná souvislost mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Stěžovatel vybudoval studnu na základě svého rozhodnutí. Neučinil opatření, která by vedla k obnovení původního stavu, např. napojení na původní přípojku. Obvodní soud uvedl, že neexistovalo bezprostřední ohrožení, že by stěžovatel nemohl čerpat vodu pro svůj hotel. Stěžovatel tak jednal předčasně.
3. Městský soud poté zdůraznil, že náklady na vybudování nové studny vynaložené stěžovatelem po vydání rozhodnutí krajského úřadu opravdu nelze považovat za náklady, jež byly vynaloženy v příčinné souvislosti se zrušením původního kolaudačního rozhodnutí. Tyto náklady stěžovatel vynaložil proto, že proti předmětnému rozhodnutí nepodal řádně a včas odvolání. Pokud by stěžovatel odvolání řádně podal, nenabylo by rozhodnutí ze dne 28. 5. 2002 právní moci a nebyl by žádný důvod pro budování nového zdroje vody. Protože ale řádně a včas odvolání nepodal, mělo to za následek, že musel vybudovat jiný zdroj vody, aby měl zajištěnu dodávku vody do hotelu. Podle městského soudu proto obvodní soud došel ke správnému názoru, že škoda představující náklady na vybudování nového zdroje vody nebyla v příčinné souvislosti s nezákonností rozhodnutí ze dne 28. 5. 2002. Toto posléze zrušené rozhodnutí nebylo jedinou a hlavní příčinnou vzniku těchto nákladů. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné podle §8 zákona o odpovědnosti státu. Stěžovateli žádné objektivní skutečnosti nebránily, aby odvolání včas podal.
4. Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatele. Stěžovatel mu předložil otázku doposud v rozhodování Nejvyššího soudu neřešenou. Týkala se posouzení, zda skutečnost, že poškozený nepodá opravný prostředek proti nezákonnému rozhodnutí, může být posouzena jako okolnost přerušující příčinnou souvislost. Nejvyšší soud uvedl, že zákonodárce výslovně počítá v zásadě jen s odškodněním aktivně jednajícího poškozeného, který prostřednictvím podávání opravných prostředků předcházel vzniku škod v důsledku nezákonného rozhodnutí. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že nepodání opravného prostředku způsobilo přetržení příčinné souvislosti, však podle Nejvyššího soudu nebylo správné. Nepodání opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí může být posuzováno pouze jako nesplnění podmínky podle §8 odst. 2 či odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. Odvolací soud však dostatečně odůvodnil, že by podání odvolání proti předmětnému rozhodnutí mohlo podle obvyklého chodu věcí vyloučit vznik škody. Dovolání neobsahuje argumentaci, která by mohla uvedený závěr zpochybnit. Stěžovateli proto nebylo možné přiznat nárok na náhradu škody. Nesplnil podmínku zákona o odpovědnosti státu, který vyžaduje, aby využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud pochybil, protože dovodil nesprávné právní posouzení věci městským soudem, ale pak přezkoumal jeho rozhodnutí z pohledu důvodu, na němž toto rozhodnutí nebylo postaveno, tj. neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných při podání mírně opožděného odvolání. Stěžovatel se v důsledku odůvodnění rozsudku městského soudu zabýval touto problematikou poměrně okrajově. Hlavní část své argumentace logicky zaměřil k vyvrácení právního závěru odvolacího soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti jakožto jednoho ze stěžejních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Stěžovatel nesouhlasí, že by důvody, pro které podal opožděné odvolání, neobstály ve světle právních zásad ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým). Důvody opožděnosti odvolání mají obstát nikoliv ve světle tvrdých právních zásad, ale ve světle zákonných liberačních důvodů, což je velmi podstatný rozdíl. Nejvyšší soud se dotkl problematiky důvodů zvláštního zřetele hodných jen velmi kuse a okrajově. Navíc poměrně široká slova zákona nedůvodně zúžil toliko na "objektivní skutečnosti". Přitom v praxi se bude téměř vždy jednat o subjektivní důvody a bude na soudu, aby danou citlivou problematiku vyhodnotil právně korektně a v souladu se všemi zásadami demokratického právního státu. Odůvodnění rozsudku nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v občanskoprávním řízení. Jeho předmětem byla náhrada škody, kterou stěžovateli měl podle jeho slov svým nezákonným rozhodnutím způsobit stát. Námitky stěžovatele směřují značnou měrou proti výkladu podústavního práva a hodnocení souvisejících skutkových okolností ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
10. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů v otázce výkladu zákona o odpovědnosti státu a opakováním námitek, které již uplatnil v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu