ECLI:CZ:US:2016:2.US.2684.15.1
sp. zn. II. ÚS 2684/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, č. j. 5 Tdo 328/2015-37, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2014, č. j. 3 To 48/2014-3904, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. března 2014, č. j. 68 T 19/2013-3826, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a byl současně porušen i princip předvídatelnosti práva, resp. právní jistoty vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy české republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. března 2014, č. j. 68 T 19/2013-3826, byl obviněný J. K. (stěžovatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako jediný jednatel společnosti LIMIT - Z, s. r. o., realizoval v období nejpozději ode dne 15. ledna 2010 do 11. října 2011 devět nákupů vojenského střeliva od nizozemské společnosti (Bold Action B. V.), a to přesto, že společnost LIMIT - Z, s. r. o., neměla od příslušeného orgánu (Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky) vystaveno povolení k obchodu s vojenským materiálem ani licenci podle §6, resp. podle §14 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů, ačkoli o nutnosti mít tuto licenci a povolení věděl. Obviněný následně vojenské střelivo dovážel nebo nechal dovážet do České republiky, kde je prodával různým zákazníkům, přičemž uvedenými obchody zajistil společnosti LIMIT - Z, s. r. o., zisk ve výši nejméně 870.290,33 Kč. Za uvedené jednání byl obviněný podle §265 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1,000.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, prokuristy a obdobné funkce v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let a konečně soud vyslovil zabrání věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku a zabrání náhradní hodnoty, konkrétně peněžních prostředků ve výši 508.900 Kč a 13.660 EUR, uložených na bankovních účtech specifikovaných ve výroku rozsudku.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2014, č. j. 3 To 48/2014-3904, jako nedůvodné zamítnuto.
4. Následné dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, č. j. 5 Tdo 328/2015-37, odmítnuto podle §265 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud se poměrně podrobně zabýval s námitkami dovolatele, které však povětšinou byly opakováním tvrzení přednesených již v odvolacím řízení. Dospěl dále k závěru, že námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby od počátku trestního řízení a oba soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.
5. Další skutkové i právní podrobnosti vyplývající z odůvodnění napadených rozhodnutí jsou stěžovateli známy a proto je není nutné opakovat.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že se nezabývaly charakterem předmětného střeliva a jeho nebezpečností, nýbrž pro posouzení věci a pro jejich závěry o vině a trestu byla podstatná pouze skutečnost, že střelivo nebylo označeno značkou C. I. P. (značka Mezinárodní stálé komise pro zkoušky ručních palných zbraní), která má deklarovat bezpečnost střelce při manipulaci se střelivem. V situaci, kdy nebylo sporu o tom, že se jedná o vojenské střelivo a stěžovatel neměl licenci pro obchodování s tímto vojenským materiálem, pak pro soudy zůstalo bez významu subjektivní hledisko jednání stěžovatele, tedy jeho dobrá víra, že se mu dostalo ujištění, že střelivo prošlo příslušnou zkouškou a lze ho použít pro civilní účely. Stěžovatel zdůrazňuje, že obchody se střelivem byly realizovány na základě policií vydaného "Povolení k přepravě zboží nebo střeliva podnikatelem", přičemž z označení střeliva muselo být zřejmé, že se jedná o střelivo primárně určené pro vojenské účely. Pokud tedy policie přepravu povolila, ale následně byl stěžovatel odsouzen za obchodování s vojenským materiálem, jedná se o porušení principu ochrany oprávněné důvěry. Rozhodnutím soudů vytýká nepřesvědčivost, extrémní formalismus, absenci respektu k dobré víře a rovněž nejednotnost výkladu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Kriminalizaci svého jednání považuje za nedůvodnou jak pro absenci naplnění subjektivní stránky, tak i z hlediska společenské nebezpečnosti.
III.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud dále připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu je tedy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Obsahem ústavní stížnosti tak je (v principu) pouze stěžovatelova polemika s odůvodněnými závěry obecných soudů, kdy stěžovatel chce dosáhnout přezkoumání správnosti jimi provedené interpretace a aplikace zejména trestního zákona a předpisů o zahraničním obchodu, tedy tzv. "podústavního" práva, Ústavním soudem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
10. Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tom, že soudy nedostatečně zkoumaly okolnosti zavinění na straně stěžovatele, zejména jeho dobrou víru, a to v situaci, kdy obdržel povolení k přepravě střeliva od policejního orgánu. K tomu Ústavní soud podotýká, že skutkovou podstatou trestného činu podle §265 trestního zákoníku je provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence. Soudy přitom dospěly k závěru, že stěžovatel, jako osoba znalá, musel vědět o náležitostech obchodování s vojenským materiálem. Tímto se soudy dostatečně vypořádaly i se subjektivní stránkou trestného činu. Ústavní soud pouze na okraj připomíná zásadu ignorantia iuris neminem excusat (neznalost práva neomlouvá). V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatel směšuje různé pojmy. Na jedné straně zmiňuje "Povolení k přepravě zboží nebo střeliva podnikatelem" jako formální předpoklad pro uskutečnění přepravy, které vydala policie na základě jeho žádosti a údajů o střelivu v ní obsažených, když předmětem obchodu mělo být zboží označené značkou C. I. P., na straně druhé byl odsouzen za faktickou realizaci tohoto obchodu, kdy dovezl zboží bez tohoto označení, které bylo navíc vojenského charakteru, čehož si měl být vědom. Jeho námitka je tak založena na předpokladu, že pochybil policejní orgán, když nerozpoznal, že jde o vojenský materiál. Na rozdíl od stěžovatele však Ústavní soud v tomto postupu nespatřuje pochybení, které by mělo za následek zbavení trestní odpovědnosti na straně stěžovatele. Je totiž třeba rozlišovat, že policejní orgán vydal povolení k přepravě pro střelivo, které mělo být opatřeno značkou C. I. P., tedy pro civilní užití, avšak dovezeno bylo střelivo bez tohoto označení. Nebylo přitom sporu o tom, což ostatně stěžovatel potvrzuje i v ústavní stížnosti, že střelivo, s nímž byly realizovány obchody, má vojenský charakter. Pokud fakticky bylo dovezeno střelivo bez tohoto označení, které má navíc vojenský charakter, nemůže toto jednání stěžovatele vést soudy k jinému závěru, než o nedovoleném obchodování s vojenským materiálem. Je věcí samotného žadatele, aby požádal o příslušné povolení, popř. licenci, pro jím zamýšlený obchod, a stejně tak je na něm, aby pak dodržoval podmínky, které z daného povolení popř. licence či z jejich udělení vyplývají.
11. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu