ECLI:CZ:US:2016:2.US.2705.15.1
sp. zn. II. ÚS 2705/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Korejtkové, zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou, sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2015 č. j. 5 To 250/2015-1153, a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2. dubna 2015 č. j. 2 T 102/2012-1084, za účasti Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2015, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v daném řízení, kterého se účastnila z pozice poškozené, byli obžalovaní Mgr. Lukáš Blažek a Anna Frantalová dle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zproštěni obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. l, 2 trestního zákoníku, kterých se měli dopustit v souvislosti s nedostatečným zajištěním bezpečnosti při plaveckém závodu.
2. Stěžovatelka namítá, že neměla možnost vyjádření v proběhlém dovolacím řízení, a že v řízení před soudy prvého a druhého stupně se sice vyjadřovala, avšak soudy se s jejími námitkami dostatečně nevypořádaly. Jak upozorňovala, dle znalce Ing. Ptáčka nebyla opatření k zajištění bezpečnosti dostatečná. Přesto soudy dospěly k opačnému závěru. Po právní stránce pak soudy vyšly z možnosti pachatele se vyvinit tím, že spoléhá na jiné osoby, což není správná úvaha, neboť takový pachatelův předpoklad je toliko nadějí, že bude vzniku skutečného nebezpečí, které hrozí z jeho jednání, zabráněno přístupem dalších událostí, závislých na jiných okolnostech, zejména na vůli, ostražitosti a svědomitosti jiných osob, jichž si pachatel nemůže být nikdy zcela jist (srovnej č. 4265/1931 Sb. rozh. tr.). Soudy také měly respektovat pravidlo, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Nikoliv tedy, jak to činí okresní soud, k dovození trestní odpovědnosti požadovat, aby pachatel nejednal pouze nedbale, ale přímo "hazardérsky, laxně či nadměrně neopatrně".
3. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
4. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (k přípustnosti ústavní stížnosti též níže v bodu 6.).
III.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Nutno připomenout, že Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12. V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby". Ústavní stížnost stěžovatelky je tak nutno považovat za přípustnou.
7. Na straně druhé však Ústavní soud v témž nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby". Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného."
8. V projednávané věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání spadajícímu do kategorie přečinů, přičemž sice došlo k tragické události, avšak jednáním, které mohlo mít pouze nedbalostní, a nikoliv úmyslný charakter. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen zcela mimořádně. Taková zcela mimořádná situace však v příslušné věci bezpochyby nenastala. Stěžovatelka totiž zčásti namítá porušení práv, která jí jako poškozené v trestním řízení dle trestního řádu vůbec nepříslušejí (to zejména pokud jde o možnost vyjadřovat se v dovolacím řízení), zčásti je pak její argumentace toliko polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů, k níž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
9. Možno zdůraznit, že ve věci proběhlo úplné trestní řízení, ve kterém byla věc posuzována soudy všech instancí. Důvody, pro které ve věci nedošlo k odsouzení obviněných, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí uvedeny. Za takovéto situace lze stěží hovořit o porušení stěžovatelčina práva na vedení efektivního trestního řízení, když toto právo je, jak již bylo vyloženo výše, povinností využití příslušných prostředků, nikoli dosažení určitého výsledku.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu