ECLI:CZ:US:2016:2.US.2725.16.1
sp. zn. II. ÚS 2725/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ř., zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 7 To 210/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 4. 2016 č. j. 24 T 178/2015-440, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2016 stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky v jeho trestní věci. Má za to, že rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze vedly k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Uvedený princip subsidiarity ústavní stížnosti pak vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Pokud by v rozporu s tímto principem rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
4. Ústavní soud uvedl ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (č. 40/2014 Sb; ST 38/72 SbNU 599), že ve věcech trestních musí stěžovatel vždy vyčerpat i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, pokud je přípustné. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. V ústavní stížnosti stěžovatel výslovně zmínil, že nepodal dovolání, protože "se domáhá ochrany svých ústavně zaručených práv především z důvodů procesních vad a zejména pak nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kterých se v průběhu trestního řízení dopustily soudy, které však nejsou přípustným důvodem pro podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku". Jak ovšem Ústavní soud uvedl ve výše citovaném stanovisku: "Dovolací řízení se (...) nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je (...) povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud. Z uvedeného vyplývá, že námitka stěžovatelů stran neefektivnosti využití opravného prostředku v podobě dovolání nemůže obstát." (bod 26). Stěžovatel se proto mýlí, pokud na základě výše uvedených důvodů tvrdí, že se nemohl před podáním ústavní stížnosti obrátit na Nejvyšší soud s dovoláním.
6. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2016
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj