ECLI:CZ:US:2016:2.US.2730.15.1
sp. zn. II. ÚS 2730/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Havláta, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem sídlem Příkop 4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 28. května 2015 č. j. 54 Co 1119/2014-272 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. září 2014 č. j. 9 C 356/2010-234, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Martiny Havlátové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavnímu soudu doručenou dne 9. 9. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015 č. j. 54 Co 1119/2014-272.
3. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 9. 2014 č. j. 9 C 356/2010-234 zrušil ode dne 1. 12. 2010 vyživovací povinnost, stanovenou rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 11. 2009 č. j. 4 Nc 1556/2008-187, kterým byla vedlejší účastnici řízení (v řízení před obecnými soudy žalobkyni), jež je matkou stěžovatele, stanovena povinnost platit stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovanému) výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici řízení, je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovateli soud dále uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 25 803 Kč (výrok II.). Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 5. 2015 č. j. 54 Co 1119/2014-272 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen. Ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici částku 57 347 Kč (výrok II. rozsudku krajského soudu). Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici částku 22 845 Kč (výrok II. rozsudku krajského soudu).
II. Námitky stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy se při svém rozhodování v rozporu s právem na spravedlivý proces zabývaly pouze důkazy a argumenty svědčícími ve prospěch vedlejší účastnice a naproti tomu argumenty a důkazy ve prospěch stěžovatele nesprávně interpretovaly či zcela ignorovaly. Porušení rovnosti stran a práva na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele způsobeno také tím, že okresní soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno podání trestního oznámení či oznámení o přestupku vedlejší účastnicí na stěžovatele. Stěžovatel však předložil soudu relevantní důkaz přípisem Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2013, ze kterého vyplynulo, že vedlejší účastnice podala oznámení z důvodu vykonávání neoprávněné činnosti stěžovatele a jeho otce. V tomto směru šlo podle stěžovatele o zřejmý případ jednání proti dobrým mravům vedlejší účastnice, kdy z tohoto lze vyvodit její negativní přístup ke stěžovateli. Soudy se podle stěžovatele nezabývaly tím, jaký postoj měla vedlejší účastnice vůči stěžovateli, kdy na něj podala zmíněné oznámení, resp. hrozila mu trestním stíháním, přičemž mu však nehradila výživné od samého počátku. Stěžovatel namítá, že soudy stěžovateli nepřiznaly výživné z důvodu údajné výdělečné činnosti stěžovatele, žádný důkaz svědčící o tom, že by stěžovatel vykonával výdělečnou činnost již od 1. 12. 2010, však soudu nebyl předložen. Soudy podle stěžovatele chybně vztáhly výpověď svědkyně Mgr. Vítové i na dobu před srpnem 2013, kdy se stěžovatelem ani s jeho otcem nespolupracovala.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
6. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávné zjištění skutkového stavu, neboť podle jeho názoru soudy vadně hodnotily provedené důkazy.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ ve věci nejde.
11. Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. Ani o takový případ v dané věci nejde.
12. V souzené věci se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými závěry, které učinil soud prvního stupně, i s právními závěry, které z nich vyvodil. Odvolací soud se na základě důkazů provedených soudem prvního stupně ztotožnil s názorem okresního soudu, že chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici je nemravné, neboť stěžovatel jako její syn od roku 2008 nejevil o svou matku žádný zájem, dával jí a nadále dává najevo své pohrdání, pokud s ní komunikoval, tak pouze povýšeně, hrubě i vulgárně. Odvolací soud proto považoval za správný závěr okresního soudu, že chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici řízení, své matce, lze považovat za chování, které je v rozporu s dobrými mravy a je zde důvod pro nepřiznání výživného, resp. pro jeho zrušení.
13. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce stěžovatele, že v rozporu s dobrými mravy není jednání jeho, nýbrž jednání samotné vedlejší účastnice, která na něj měla podat trestní oznámení pro vykonávání neoprávněné činnosti stěžovatelem a jeho otcem, což dovozoval z přípisu Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze srpna 2013. Krajský soud poukázal na to, že pokud matka stěžovatele na něj podala trestní oznámení, učinila tak až v průběhu třetího roku konání tohoto řízení, v jehož rámci se stěžovatel vůči matce vymezoval takovým způsobem, kdy podání trestního oznámení lze vnímat jako obranu stěžovatelky proti jeho tvrdým, korektnímu vztahu syna a matky neodpovídajícím argumentům. Tento fakt, uvedl krajský soud, podporuje i skutečnost, že stěžovatelka se původní žalobou domáhala pouze snížení výživného s ohledem na její zhoršené příjmové poměry; soudem připuštěnou změnu žaloby na zrušení vyživovací povinnosti uplatnila právě až v souvislosti s argumenty stěžovatelem zvolenými v průběhu tohoto sporu.
14. Krajský soud proto podle Ústavního soudu správně dovodil, že přestože stěžovatel byl stále osobou studující a současně (dle zjištění učiněných z realizovaných důkazů odpovídajících tvrzení samotného stěžovatele) do poloviny roku 2013 neschopným se samostatně živit, právo na výživné z výše uvedených důvodů nejméně od 1. 12. 2010 nemá. Rozsudek soudu prvního stupně shledal odvolací soud ve výroku I., kterým bylo návrhu vedlejší účastnice na zrušení vyživovací povinnosti vyhověno, jako věcně správný a v této části jej potvrdil. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Ústavní soud zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
17. S ohledem na zjevnou neopodstatněnost podané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu