ECLI:CZ:US:2016:2.US.2807.16.1
sp. zn. II. ÚS 2807/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Havlíka, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 č. j. 26 Cdo 813/2015-264, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014 č. j. 20 Co 295/2014-227, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2014 č. j. 38 C 419/2010-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve své formálně bezvadné ústavní stížností navrhuje zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že vedly k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Bývalá manželka stěžovatele (dále jen "vedlejší účastnice) podala vůči němu a Družstvu spoluvlastníků domu v P., družstvo v likvidaci (dále jen "družstvo"), určovací žalobu. Domáhala se určení, že družstvo je vlastníkem blíže specifikované bytové jednotky. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vedlejší účastnice vyhověl a určil, že družstvo je jejím vlastníkem. Smlouva o převodu vlastnictví mezi stěžovatelem a družstvem byla podle obvodního soudu absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil prvostupňový rozsudek. Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky pouze na stěžovatele (a nikoliv i na vedlejší účastnici) byla i podle jeho názoru neplatná. Opřel se o skutečnost, že v rozhodné době změny právního charakteru bytové jednotky na družstevní bytovou jednotku a uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k ní mezi stěžovatelem a družstvem, trvalo manželské soužití stěžovatele a vedlejší účastníce. Vzniklo jim tak právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu.
4. Nejvyšší soud poté dovolání odmítl. Odvolací soud podle něj vyřešil vznesenou otázku existence naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na požadovaném určení v souladu s ustálenou praxí, od níž není důvod se odchýlit. I závěry odvolacího soudu týkající se společného nájmu družstevní bytové jednotky a absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky byly souladné s ustálenou judikaturou.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy zásadně pochybily při výkladu právních norem. Pracovaly s institutem společného nájmu manželů, který ovšem podle hmotného práva nevznikl. Nezabývaly se také otázkou promlčení nároků vedlejší účastnice. Dle názoru stěžovatele došlo k porušení principu nezávislosti rozhodování soudů.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v občanskoprávním řízení. Jeho předmětem byla žaloba vedlejší účastnice na určení vlastnického práva k bytové jednotce z důvodu naléhavého právního zájmu. Námitky stěžovatele směřují zejména proti výkladu právních norem a skutkovým závěrům obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. K tvrzenému porušení principu nezávislosti rozhodování soudů stěžovatel pouze konstatuje, že k porušení tohoto principu došlo, aniž by své tvrzení jakkoliv právně odůvodnil.
10. Lze shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika však není vedena v ústavní rovině. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na základě jeho ústavní stížnosti Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
11. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu