ECLI:CZ:US:2016:2.US.2817.16.1
sp. zn. II. ÚS 2817/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Libora Šlaufa, se sídlem Národní 28, Praha 1, zastoupeného Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem, se sídlem Lidická 394/49, Beroun, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016 č. j. 14 Co 107/2016-149, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkové okolnosti věci. Žalobou, podanou mimo jiné proti nezletilému Jakubu Janatkovi, se domáhal zaplacení částky 25.780 Kč a úroků z prodlení z této částky ode dne 31. 3. 2010. Nárok na zaplacení této částky mu měl vzniknout z toho titulu, že poskytoval právní služby právnímu předchůdci žalovaného (žalovaný je dědicem osoby, jíž byly právní služby poskytnuty). Obvodní soud pro Prahu 9 sice nakonec žalovanému uložil, aby stěžovateli žalovanou částku zaplatil, avšak v rozsahu týkajícím se úroků z prodlení návrh zamítl. Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž svůj výrok opřel o ustanovení §150 o. s. ř. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil jak výrok týkající se úroků z prodlení, tak výrok náhradově nákladový. Sám poté rozhodl o nákladech odvolacího řízení; právo na jejich náhradu rovněž nepřiznal žádnému z účastníků.
3. Dle stěžovatele jsou právní závěry, na nichž napadené rozhodnutí stojí, v rozporu se skutkovými zjištěními i se základními občanskoprávními principy. Zcela nepodložené je údajně tvrzení obecných soudů, podle něhož žalovaný byl ochoten částku uhradit, avšak neučinil tak pro "nesprávné chování stěžovatele". Stěžovatel naopak tvrdí, že postupoval svědomitě a žalovanému řádně doložil, proč a v jaké výši má pohledávku uhradit. Žádnými listinami ovšem svůj nárok podložit nemohl, neboť smlouva o poskytování právních služeb byla uzavřena ústně. Stěžovatel upozorňuje, že právo věřitele na úroky z prodlení plyne přímo ze zákona (pokud se dlužník ocitl v prodlení).
4. Rozhodnutím o nákladech řízení pak dle stěžovatele bylo popřeno jeho právo na právní pomoc. Odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně považuje stěžovatel za příliš stručné a nedostatečné a rovněž tvrdí, že mu nebyl dán prostor, aby se k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř vyjádřil. Jedná se proto i o rozhodnutí překvapivé ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1378/07.
5. Postup obecných soudů, které dospěly k opačnému závěru, označil stěžovatel za formalistický. Dokonce v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že jím došlo k posvěcení vytunelování úpadce. Konkrétně stěžovatel namítal, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly výpovědí Ing. Procházky, která prý byla významná zejména stran okolností předání pokynu k převodu peněz.
6. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova argumentace stran práva na přiznání úroků z prodlení se ve své podstatě týká pouze výkladu podústavního práva a postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Ústavní soud přesto napadené rozhodnutí ve shora naznačeném rozsahu rozsahu přezkoumal.
9. Právní závěr, že žalovaný nebyl povinen zaplatit stěžovateli požadované úroky z prodlení, se opírá o argument, podle něhož se před podáním žaloby do prodlení nedostal (neboť z důvodů na straně stěžovatele nebylo zřejmé, jak vysoká pohledávka je); po podání žaloby pak nezletilý nebyl řádně zastoupen, a žaloba samotná mu nebyla řádně doručena.
10. Toto odůvodnění výroku týkajícího se úroků z prodlení je racionální a opírá se o skutková zjištění, jež Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat. Ústavní soud proto v tomto kontextu konstatuje pouze to, že ani při formulaci skutkových zjištění, ani při vyvozování právních závěrů se obecné soudy nedopustily protiústavního excesu. Jejich rozhodnutí zároveň není "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 863/16 ze dne 10. 8. 2016, bod 16. či nález sp. zn. I. ÚS 1883/12 ze dne 12. 2. 2013 (N 29/68 SbNU 325), bod 14.]. V tomto rozsahu napadené rozhodnutí proto Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
11. Námitky stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně již ústavněprávní rozměr nepostrádají, Ústavní soud jim však nemůže přisvědčit.
12. V prvé řadě nebyla aplikace ustanovení §150 o. s. ř. "překvapivá" ve smyslu stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu ohledně postupu soudu prvního stupně. Názor o aplikovatelnosti tohoto ustanovení totiž vyjádřil odvolací soud již v předchozím (kasačním) rozhodnutí v téže věci a stěžovatel tak nepochybně v následném řízení před soudem prvního stupně měl procesní prostor se k této právní otázce vyjádřit. Učinit tak mohl (a rovněž tak učinil) i v rámci řízení odvolacího.
13. Samotné odůvodnění aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je pak řádné a ústavně konformní. Ústavní soud konkrétně nemá ústavněprávních námitek proti právnímu názoru obecných soudů, podle něhož bylo při rozhodování o nákladech řízení nutno vyvažovat osobní a ekonomické poměry žalovaného (nezletilý student střední školy) s poměry žalobce (advokát; přičemž navíc rozsah poskytnuté právní pomoci nebyl takový, aby stěžovatel nepřiznáním náhrady nákladů řízení utrpěl závažnou újmu).
14. Ústavní soud tak uzavírá, že řízení před obecnými soudy lze jako celek označit za spravedlivé a že napadeným rozhodnutím nedošlo ani k dotčení, natož pak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu