ECLI:CZ:US:2016:2.US.2827.15.1
sp. zn. II. ÚS 2827/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou sídlem Na Pláni 3794/2, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015 č. j. 4 Tdo 685/2015-34, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. ledna 2015 č. j. 31 To 439/2014-1015 a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. srpna 2014 č. j. 2 T 117/2012-983, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 18. září 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Okresním soudem v České Lípě (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Jednání, za které byl odsouzen, spočívalo v tom, že v přesně nezjištěné době, nejpozději však 14. června 2011, nabídl Miloslavu Lomičovi a Miroslavu Šimonkovi při osobním jednání, které sám inicioval, každému zvlášť finanční obnos ve výši 1 300 000 Kč. Miloslav Lomič a Miroslav Šimonek měli výměnou za tento obnos jednak odstoupit od svých dosavadních negativních stanovisek k záměru obchodní společnosti CHLUP, s.r.o., na zahájení těžby čediče a zavázat se, že v této věci nepodají ani další nesouhlasná stanoviska. V případě povolení těžby čediče mohla jmenovaná obchodní společnost realizovat zisk ve výši nejméně 500 000 Kč. Oba jmenovaní nabídku úplatku odmítli, avšak stěžovatel při osobním jednání dne 17. 8. 2011 Miloslavu Lomičovi opět nabídl úplatek, byť v nižší výši než na první schůzce. Předání hotovosti podmiňoval písemným závazkem Miloslava Lomiče, že se jednak on sám a jednak Hnutí DUHA zdrží jakýchkoliv aktivit, které by mohly pozdržet a znesnadnit správní řízení, které se mělo do budoucna konat u Obvodního báňského úřadu v Liberci ve věci žádosti o vydání rozhodnutí o povolení hornické činnosti. Nabídku úplatku pak ještě zopakoval telefonicky dne 24. 8. 2011, tedy v době, kdy již věděl, že Ministerstvo životního prostředí pravděpodobně vydá souhlasné stanovisko v dané věci a že obchodní společnost CHLUP, s.r.o. podá u Obvodního báňského úřadu v Liberci žádost o povolení hornické činnosti. Následně stěžovatel Miloslavu Lomičovi osobně předal písemný dokument s názvem "Podmínky pro vzájemnou spolupráci", jehož podpisem měl Miloslav Lomič stvrdit vzájemnou spolupráci se stěžovatelem. Podpis listiny se však neuskutečnil, jelikož došlo k zásahu policejního orgánu. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který však jeho odvolání neshledal důvodným a dle §256 trestního řádu jej zamítl. Zamítavé usnesení stěžovatel napadl dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II. Námitky stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že jednání, kterého se dopustil, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. Stěžovatel připouští, že první schůzku v dané věci sám inicioval a že oběma jmenovaným osobám nabídl určitý finanční obnos jako protihodnotu za jejich další postup vztahující se k povolení těžby čediče. Stěžovatel však popírá, že by účelem jeho jednání bylo uplácení Miloslava Lomiče a Miroslava Šimonka, nýbrž udává, že cílem jeho jednání bylo zdiskreditovat tyto osoby a ekologická sdružení, která zastupují, a tedy prokázat, že tato sdružení jsou ve skutečnosti ochotna pod příslibem finanční odměny výrazně slevit, resp. ustoupit ze svých požadavků. Stěžovatel k tomuto dále uvádí, že pokud oběma jmenovaným finanční obnos nabízel, absentovala při tomto jeho jednání vážnost, coby základní "znak" vůle a odkazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení Miloslava Lomiče z přípravného řízení, který má jeho tvrzení podpořit.
4. Stěžovatel dále uvádí, že poté, co na první schůzce Miloslav Lomič a Miroslav Šimonek nabídku stěžovatele odmítli, považoval stěžovatel již celou věc za ukončenou. Nicméně Miloslav Lomič stěžovatele posléze sám kontaktoval, již za spolupráce s Policií České republiky, což ovšem stěžovatel nevěděl, a tudíž stěžovatel další vývoj v jeho věci považuje za policejní provokaci, která je však dle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") nepřípustná.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
6. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V rámci své první námitky se stěžovatel de facto domáhá toho, aby Ústavní soud znovu zhodnotil důkazy v jeho věci obecnými soudy již provedené a aby posoudil skutkový stav jinak, než to učinily obecné soudy. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními. K tomuto Ústavní soud ještě dodává, že odkaz stěžovatele na výpověď Miloslava Lomiče z doby, kdy ještě tato osoba nebyla v procesním postavení svědka, je nepřípadný, neboť úřední záznam o podání vysvětlení nelze v řízení před soudem použít jako důkaz.
9. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se policejní provokace, Ústavní soud ji považuje v kontextu dané věci za nedůvodnou. Stěžovatel sice správně argumentuje, že ohledně policejní provokace existuje konstantní judikatura jak Ústavního soudu, tak i ESLP, nicméně stěžovatel zcela opomíjí skutkové okolnosti svého vlastního případu. Stěžovatel inicioval první schůzku v dané věci s Miloslavem Lomičem a Miroslavem Šimonkem, což ostatně stěžovatel ani sám nepopírá a navíc tuto skutkovou okolnost prokazují svědecké výpovědi (mimo výpovědi svědků Lomiče a Šimonka nalézací soud vycházel taktéž z výpovědi manželky svědka Lomiče, kterou stěžovatel telefonicky žádal o kontakt na svědka Lomiče). Již na této první schůzce došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podplácení, neboť jde o tzv. předčasně dokonaný trestný čin a tedy již pouhým slibem úplatku došlo k naplnění všech znaků, které zákon pro danou skutkovou podstatu předvídá. Další jednání stěžovatele v této věci lze posuzovat jako dokončení trestného jednání. Trestněprávní teorie rozlišuje mezi dokonáním trestného činu a jeho dokončením (ukončením). Dokonání je charakterizováno jako kategorie objektivně-právní povahy. Naproti tomu dokončení trestného činu představuje kategorii subjektivně-faktickou, neboť znamená uskutečnění pachatelových představ o jeho cílech právě spácháním trestného činu. V některých případech může dokonání a dokončení splývat. Dokončení však nelze chápat jako podmínku vlastního dokonání, neboť nelze dokončit trestný čin, aniž by byl předtím dokonán (srov. Kratochvíl, Vladimír. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 343 a násl.). Z takto objasněného skutkového stavu je tedy zřejmé, že o policejní provokaci nešlo. Aplikace judikatury Ústavního soudu na věc stěžovatele není případná, když konstatuje, že je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99). Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 dále vyplývá, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Právní závěry vyplývající z těchto nálezů nelze tedy v dané věci aplikovat, neboť trestní oznámení na stěžovatele Miloslav Lomič podal až po uskutečnění první schůzky, k níž došlo na popud stěžovatele. Další schůzka byla sice iniciována Miloslavem Lomičem, nicméně tento se na stěžovatele obrátil s tím, že po stěžovateli požaduje objasnění celé záležitosti. Na dalších schůzkách pak stěžovatel jednal velmi iniciativně a předložil svědkovi dokument s názvem "Podmínky pro vzájemnou spolupráci", jehož podpisem mělo dojít ke stvrzení spolupráce mezi stěžovatelem a svědkem. V celém kontextu tedy rozhodně nelze konstatovat, že by svědek Lomič, po realizaci první schůzky již sledovaný Policií České republiky, vyvolal ve stěžovateli úmysl trestný čin podplácení spáchat, neboť z prokázaného skutkového stavu je zřejmé, že stěžovatel pojal úmysl spáchat tento trestný čin již před první schůzkou v dané věci, na niž přišel důkladně připraven.
10. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
11. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu