ECLI:CZ:US:2016:2.US.2834.16.1
sp. zn. II. ÚS 2834/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Reticulum Recovery, a. s., se sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8, právně zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem se sídlem Ke Škole 901, Mníšek pod Brdy, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2016 č. j. 16 C 82/2015-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 8. 2016, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto ve věci žaloby stěžovatelky na určení neúčinnosti kupní smlouvy tak, že usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 8. 2015 č. j. 16 C 82/2015-37 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 9. 2015 č. j. 16 C 82/2015-43 jsou vůči žalované neúčinné. Soud rovněž prominul žalované zmeškání lhůty k podání odvolání. Stěžovatelka - žalobkyně podala proti usnesení odvolání, a to na základě nesprávného poučení soudu, které však bylo v průběhu řízení před Ústavním soudem odmítnuto jako nepřípustné [§202 odst. 1 písm. c) a j) o. s. ř.].
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí o neúčinnosti doručení není podloženo řádnými důvody a nejsou splněny zákonné podmítky pro jeho vydání. Rozhodnutím bylo také nepřípustným způsobem zasaženo do právní jistoty stěžovatelky a jejího legitimního očekávání.
4. Úvodem Ústavní soud připomíná, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek, jeho úkolem není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Zásadně proto nemůže vstupovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena. Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv jen dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Ústavní soud proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy směřují proti rozhodnutím soudu, jimiž nebyla věc ukončena (srov. např. usnesení ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 814/16, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13).
5. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, avšak musí zde být souběžně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, a aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím), efektivně uplatněna, resp. nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53, usnesení sp. zn. II. ÚS 885/12).
6. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými procesními prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele. Podstatou takového přezkumu je však toliko omezený test ústavnosti.
7. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí soudu, kterým bylo rozhodnuto o neúčinnosti doručení usnesení a rozsudku žalované a o prominutí lhůty pro podání odvolání. Jakkoli lze mít námitky stěžovatelky ohledně narušení její právní jistoty ve věci vyslovené neúčinnosti smlouvy za částečně pochopitelné, je v daném případě podstatné, že napadené rozhodnutí zásadně respektuje také procesní práva žalované, která neměla dle závěrů okresního soudu možnost se s obsahem rozsudku týkajícím se neúčinnosti smlouvy seznámit. Odůvodnění napadeného usnesení pak lze v zásadě považovat za dostatečné a Ústavní soud neshledává na věci nic, co by ji mohlo posunout do roviny ústavněprávní.
9. Z výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu