ECLI:CZ:US:2016:2.US.2864.15.1
sp. zn. II. ÚS 2864/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alfreda Köstela, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2013, č. j. 56 Co 306/2013-170, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 2617/2014-231, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 12 C 90/2012 se podává, že jmenovaný soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2013, č. j. 12 C 90/2012-138, určil, že výpověď z pracovního poměru daná společností DOOSAN Škoda Power s. r. o. (dále také "žalovaná" nebo "žalovaná společnost") stěžovateli je neplatná. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že nebyly splněny všechny předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost. Chyběl zde mimo jiné předpoklad spočívající v nadbytečnosti zaměstnance, proto nemohl být splněn ani předpoklad příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o změně úkolů zaměstnavatele a nadbytečností zaměstnance. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí s tím, že stěžovatelovu žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl. Soud prvního stupně podle krajského soudu provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu a následně vyvodil správné skutkové závěry. S jeho právním posouzením se však krajský soud neztotožnil. Jak totiž vyplývá z popisu pracovního místa stěžovatele, měl si úplné středoškolské vzdělání s maturitou doplnit nejpozději do konce roku 2011; tuto podmínku však stěžovatel nesplnil. Ostatně, ani sám stěžovatel tuto skutečnost podle krajského soudu nepopírá, když však právě tato okolnost, jakož i neznalost anglického jazyka, stěžovateli bránily v tom, aby se přihlásil do výběrového na vrchního mistra nově vzniklého oddělení. Nastalá organizační změna přitom ale byla podle krajského soudu spojena mimo jiné s tím, že turbínové lopatky byly vyráběny na počítačově řízených obráběcích strojích komunikujících v angličtině. Za této situace krajský soud dovodil, že byly naplněny předpoklady pro podání výpovědi stěžovateli podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, tedy že se stěžovatel stal pro žalovanou nadbytečným. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že zmiňovaná organizační změna sice nebyla provedena za účelem ukončení jeho pracovního poměru, nicméně nebyla příčinou jeho nadbytečnosti. Při porovnání faktického rozsahu výroby v původním a nově vytvořeném provozu je prý totiž zřejmé, že stěžovatel mohl i nadále vykonávat pracovní pozici vrchního mistra nově vytvořeného oddělení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud proto nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.
6. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především uvádí, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že k organizační změně u žalované společnosti došlo a že tato změna nebyla účelová, vedená např. snahou ukončit jeho pracovní poměr. Stěžovatel se přitom do výběrového řízení na vrchního mistra nově vzniklého oddělení vůbec nepřihlásil. Pokud tak neučinil z důvodu nedostatečné kvalifikace, není tato samotná okolnost za daného stavu pro posouzení právě projednávané věci určující.
7. Argumentuje-li stěžovatel - souhrnně řečeno - tak, že výběrově řízení na pracovní pozici nemělo být vůbec vypisováno, pak nelze bez dalšího nalézt žádný racionální důvod, proč by měl být zaměstnavatel takto apriori omezován. Naopak, vzhledem k inovacím, které připouští i sám stěžovatel v ústavní stížnosti, může být takový postup racionální a dokonce i nezbytný. Takto nazíráno je zjevné, že postup okresního soudu, založený na prostém porovnání náplně práce vykonávané stěžovatelem a náplně práce pro nově vytvořenou pracovní pozici, nebyl dostatečný a přesvědčivý. Nelze totiž zaměstnavatele nutit, aby zaměstnával zaměstnance, který by jím vykonávanou práci zvládal jen zčásti, byť třeba nikoliv zanedbatelné.
8. Z právě uvedeného je rovněž zřejmé, že krajský soud svým měnícím rozsudkem neporušil ustanovení §220 o. s. ř. a tím i právo stěžovatele na spravedlivý proces (což je v rámci stížnostního žádání stěžovatele konkrétní námitka, jež by eventuálně mohla mít svůj ústavněprávní rozměr). Jak totiž bylo výše uvedeno, okresní soud podle odvolacího soudu správně zjistil skutkový stav - a proto nemusel krajský soud opakovat ani doplňovat dokazování - nicméně s jeho právním posouzením se odvolací soud neztotožnil, což je možnost, kterou zákon připouští.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu