ECLI:CZ:US:2016:2.US.2899.16.1
sp. zn. II. ÚS 2899/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Kuncem, advokátem se sídlem Máchova 227/8, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2016, č. j. 9 Co 753/2016-51, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a a) nezl. N. M., a b) nezl. P. M., zastoupených zákonným zástupcem matkou N. S., právně zastoupených Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Dubská 390/4, Teplice, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo změněno k odvolání vedlejších účastníků předchozí rozhodnutí soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1 ze dne 12. 7. 2016, č. j. 099 EX 2018/16-30. Tímto usnesením soudní exekutor rozhodl o odložení exekuce na majetek stěžovatele (jako povinného) pro pohledávku dlužného výživného ve výši 148.000 Kč s příslušenstvím z důvodů uvedených v ustanovení §266 odst. 1 a odst. 2 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") do doby nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce.
2. Krajský soud nyní napadeným rozhodnutím rozhodl, že se exekuce neodkládá. Konstatoval, že pro poměry povinného lze provedení výkonu rozhodnutí odložit podle ustanovení §266 odst. 1 o. s. ř. jen v případě splnění několika podmínek současně, a to jestliže se povinný ocitl v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky, dále že se v tomto postavení ocitl bez své viny, že toto nepříznivé postavení má pouze přechodný charakter a konečně že oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen. Rovněž připomněl, že k odkladu provedení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. může dojít jen tehdy, lze-li očekávat zastavení výkonu rozhodnutí, přičemž nestačí tento návrh doložit pouhou změnou poměrů (např. potvrzením o postačujícím výdělku oprávněného), nýbrž alespoň tím, že již bylo zahájeno řízení, z něhož může vyplynout zrušení vyživovací povinnosti, a v němž již jsou významné podklady pro očekávané rozhodnutí. V projednávané věci přitom sice probíhá řízení o snížení stěžovatelem hrazeného výživného, v rámci něhož stěžovatel tvrdí, že je od srpna 2014 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce a že od března 2015 nepobírá žádnou podporu v nezaměstnanosti a je bez jakýchkoliv příjmů, ale v návrhu na odklad exekuce současně uvádí a dokládá, že od února 2014 do září 2015 byl schopen platit na splácení úvěru ze stavebního spoření a na splácení hypotečního úvěru částku celkem 13.105 Kč měsíčně. Dle názoru krajského soudu tak povinný hodnověrně netvrdil a ani neosvědčil takovou změnu svých poměrů, na základě které by bylo možné očekávat zastavení exekuce. Současně z návrhu oprávněného na zastavení exekuce dle krajského soudu nevyplynulo, že se stěžovatel bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a vedlejší účastníci by nebyly odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozeny. Soud dodal, že povinnost platit vedlejším účastníkům výživné nemohla zaniknout ani na základě dohody, podle níž by stěžovatel neplatil výživné, ale místo matky dětí by splácel hypoteční úvěr, neboť soudem schválenou dohodu rodičů o výživě nezletilého dítěte nelze měnit či rušit prostou (tj. soudem neschválenou) dohodou rodičů nezletilého dítěte.
3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že vedlejšími účastníky podané odvolání mu nebylo exekutorem ani následně soudem zasláno. Stěžovatel se tak o podaném odvolání dozvěděl až z nyní napadeného usnesení, tedy v době, kdy již nemohl realizovat svá procesní práva, tj. seznámit se s obsahem odvolání, vyjádřit se k němu a skutkově a právně argumentovat. Pokud přitom povinnost doručit odvolání stěžovateli nesplnil exekutor, měl tuto vadu napravit přímo soud a spolu s tím mu stanovit lhůtu k vyjádření a teprve po jejím uplynutí ve věci rozhodnout a vypořádat se v rozhodnutí s argumenty stěžovatele, které by byly obsaženy ve vyjádření k odvolání. Odvolání vedlejších účastníků přitom dle stěžovatele obsahovalo tvrzení zjevně nepravdivá (např. že stěžovatel pracuje tzv. "načerno", vykonává externě práci ve společnosti AGC, disponuje značnou peněžní částkou apod.) nebo hrubě zkreslená (např. že stěžovatel vlastní rozsáhlý majetek, hodlá argumentovat započtením na výživné apod.). Tímto postupem prý bylo porušeno právo na spravedlivý proces včetně principu rovnosti účastníků. Vedlejší účastníci totiž byli oproti stěžovateli zvýhodněni tím, že měli možnost reagovat na usnesení soudního exekutora o odkladu exekuce podáním odvolání, zatímco stěžovatel na jejich odvolání reagovat nemohl, přičemž poté se již žádnými opravnými prostředky nemohl napadenému rozhodnutí bránit.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení a vedlejší účastníci.
5. Krajský soud uvedl, že nemá pochybnost o tom, že nedoručí-li soudní exekutor povinnému stejnopis odvolání, kterým oprávněný napadá usnesení soudního exekutora o odkladu exekuce, jedná se o závažnou vadu řízení. Proto krajský soud uznal, že pochybil, pokud si uvedeného pochybení nevšiml a nezjednal nápravu. Zároveň ale dodal, že se domnívá, že výše uvedené procesní pochybení v dané věci nedosahuje ústavněprávní relevance, neboť z obsahu exekučního spisu je zřejmé, že návrh na odklad exekuce podaný stěžovatelem nebyl důvodný. Zde navíc připomíná, že stěžovatel podobně v ústavní stížnosti sice rozsáhle poukazuje na skutečnost, že mu odvolání nezletilých nebylo doručeno, věcně však proti skutečnostem v odvolání obsaženým ani proti důkazům předloženými nezletilými nic konkrétního nenamítá. Pouze v obecné rovině tvrdí, že odvolání nezletilých oprávněných je nepravdivé a hrubě zkreslené. Podle krajského soudu tak není ústavní stížnost s ohledem na obsah exekučního spisu důvodná.
6. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření předně připomenuli, že stěžovatel dlouhodobě neplní vyživovací povinnost, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu. Vlastním postupem stěžovatele tak neúměrně narůstá dluh na výživném, pročež bylo zahájeno, a to na základě pravomocného a vykonatelného titulu, exekuční řízení. Jestliže stěžovatel namítá, že mu nebylo zasláno odvolání vedlejších účastníků, je nutné zmínit, že argumentace stěžovatele, na základě které se domáhal odkladu exekuce, je zřejmá z jeho vlastních rozsáhlých podání, která byla soudu v době rozhodování o odvolání známa, přičemž vedlejší účastníci jsou přesvědčeni, že se jedná o situaci, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření stěžovatele k podanému odvolání nemohla ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, a proto soud nebyl povinen toto odvolání doručit (zde vedlejší účastnící odkazují na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2602/2013). Vedlejší účastníci dodali, že exekuce je proti stěžovateli vedena na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, což nemohlo být vyjádřením stěžovatele k odvolání vedlejších účastníků jakkoliv vyvráceno, a nadto veškeré předpoklady, které dle stěžovatele svědčí jeho argumentaci, byly odvolacímu soudu známy. Jedná se ostatně o neplacení výživného na nezletilé děti, přičemž vyživovací povinnost je předběžně vykonatelná, takže pokud se stěžovatel domáhá odkladu exekuce pro pohledávky přiznané pravomocně, o to spíše nemůže na uvedeném nic změnit jeho vyjádření. Proto vedlejší účastníci navrhli, aby stížnost stěžovatele byla odmítnuta ev. zamítnuta.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu, přihlédl též k podaným vyjádřením, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud musí předně přisvědčit stěžovatelovi, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je zásada vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny, podle které jsou si všichni účastníci v řízení rovni, přičemž touto zásadou se rozumí "rovnost zbraní", resp. "rovnost příležitostí", neboť proces je spor, který se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, v níž každý má mít stejnou možnost mluvit a obhajovat "svoji" pravdu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz]. To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Cílem zásady rovnosti zbraní je tedy dosažení "spravedlivé rovnováhy" mezi stranami sporu [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.) nebo nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333)].
10. V praktickém životě však zpravidla nepůjde o absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem relativní, hlavně v tom smyslu, že nemůže zcela setřít rozdíl v procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývajícím z jejich rozdílných možností [viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)]. Přesto princip rovnosti zbraní vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta rozumná možnost hájit svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatně neznevýhodňují ve vztahu k jejímu oponentovi (viz též kupř. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci De Haes and Gijsels proti Belgii ze dne 24. 2. 1997, stížnost č. 19983/92 nebo rozsudek ve věci Ankerl proti Švýcarsku ze dne 23. 10. 1996, stížnost č. 17748/91). Jednou ze základních podmínek dodržení zásady rovnosti účastníků řízení je, že v případě podání opravného prostředku má mít protistrana možnost seznámit se s předestřenou argumentací a má jí být dán prostor, aby na vznesené námitky mohla reagovat. Tak tomu chce již čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo, aby se vyjádřil ke skutečnostem uváděným druhou stranou, čemuž odpovídá povinnost soudů poskytnout žalovanému prostor k přednesení jeho námitek a argumentů. Právo vyjádřit se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny přitom negarantuje pouze možnost představení svého stanoviska k provedeným důkazům, ale obecně ke všem skutečnostem, tvrzením a úvahám, které jsou předneseny soudu. Takto jde o esenciální právo na slyšení argumentů každé strany a o zajištění příležitosti ovlivnit svými argumenty úvahu soudu, a to též u dílčích částí soudního řízení, včetně odvolacího řízení (srov. Wagnerová a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 797).
11. Po prostudování vyžádaného spisu dospěl nyní rozhodující senát k závěru, že k dodržení shora uvedených principů v případě stěžovatele zjevně nedošlo, neboť mu nebyla dána žádná příležitost, aby se vyjádřil k podanému odvolání vedlejších účastníků. Jak se totiž podává ze spisového materiálu, odvolání stěžovatelů proti usnesení o odkladu exekuce bylo soudnímu exekutorovi doručeno dne 26. 6. 2016 (viz č. l. 31), přičemž ten předložil odvolání k rozhodnutí krajského soudu dne 3. 8. 2016 (č. l. 48), o němž krajský soud rozhodl nyní napadeným rozhodnutím dne 8. 8. 2016 (č. l. 50). Ze spisového materiálu tak nelze nikterak dovodit, že by toto odvolání bylo stěžovateli zasláno, pročež nezbývá než konstatovat pochybení na straně soudního exekutora, tak krajského soudu, který měl při svém rozhodování tuto chybu napravit; ostatně toto pochybení ve svém vyjádření krajský soud sám uznal.
12. Zároveň však Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž je jeho kasační zásah do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci na místě pouze tehdy, pokud se jedná o zásah nezbytný, tj. především tehdy, kdy pochybení těchto orgánů nelze nijak napravit a zásah do práv a svobod stěžovatele je seznatelný nikoli v nepatrné míře, a kdy je také přihlíženo ke skutečnosti, zdali by zrušení napadeného rozhodnutí přineslo stěžovatelem požadovaný výsledek. Míra případného zásahu Ústavního soudu tedy musí respektovat princip proporcionality, což znamená, že kasační rozhodnutí by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
13. Pokud touto optikou posoudil Ústavní soud případ stěžovatele, shledal, že jeho kasační zásah není na místě. Jak totiž plyne z argumentace účastníka řízení, vedlejších účastníků, tak i z vyžádaného spisu, rozhodnutí krajského soudu nelze považovat za rozporné se zákonem, neboť plně odpovídá ustanovení §266 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. a skutkovým zjištěním v dané věci. Případ stěžovatel se přitom odlišuje od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 1847/16, neboť v té stěžovatel neměl absolutně žádnou možnost vyjádřit se k návrhu druhé strany, takže pro něj bylo vydané rozhodnutí zcela překvapivé (je přitom nerozhodné, že z hlediska materie se jednalo o nařízení předběžného opatření a nikoliv o odvolací řízení). V nyní řešené kauze však mohl krajský soud dovodit názory a stanovisko stěžovatele z jeho předchozích vyjádření, a to především z jeho návrhu na odklad exekuce a dalších materiálů, na které v tomto návrhu odkazoval. A jak vyplývá z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, tak tímto způsobem také postupoval a s argumentací stěžovatele se řádně seznámil. Proto Ústavní soud neshledal, že by zásah do práva vyjádřit se k věci ani porušení zásady rovnosti účastníků řízení dosahovalo takové intenzity, že by byl nezbytný jeho kasační zásah, když přihlédl i ke skutečnosti, že v případě zrušení dotčeného usnesení by byl stěžovatel pouze vyzván k tomu, aby se k odvolání vyjádřil, avšak krajský soud by v konečné fázi rozhodl totožným způsobem. Současně vzal v potaz, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti věcně proti skutečnostem v odvolání obsaženým a ani proti důkazům předloženým vedlejšími účastníky konkrétní skutečnosti nenamítl a neučinil tak ani v replice k podaným vyjádřením, ačkoliv tuto skutečnost především městský soud ve svém vyjádření zdůraznil.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti neshledal, že by v případě stěžovatele nastala natolik intenzivní situace, že by byl nezbytný jeho kasační zásah. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu