ECLI:CZ:US:2016:2.US.2902.14.1
sp. zn. II. ÚS 2902/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Krátké, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2014 č. j. 17 Co 401/2013-144, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, 2) Mgr. Otakara Kořínka, soudního exekutora a 3) nezletilé Karolíny Mládkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako žalobkyně a) a vedlejší účastnice 3) jako žalobkyně b) se podanou žalobou domáhaly toho, aby soud uložil vedlejší účastnici 1) jako žalované povinnost zaplatit částku 52 125 Kč stěžovatelce a částku 1 430 Kč vedlejší účastnici 3). Žalobu odůvodnily tím, že dne 26. 3. 2003 se do bytu stěžovatelky dostavilo několik osob z exekutorského úřadu vedlejšího účastníka 2) (vedlejšího účastníka na straně žalovaného - soudního exekutora Mgr. Otakara Kořínka), které i přes upozornění stěžovatelky, že v bytě povinný nebydlí, provedly soupis věcí podléhajících exekuci a tyto odvezly. Stěžovatelce zabavily a odvezly i osobní automobil Renault Thalia 1,4, státní poznávací značky X., byť dle předložené leasingové smlouvy věděly, že je pořízen na leasing a patří leasingové společnosti. Soupis odvezených movitých věcí je součástí exekutorského spisu sp. zn. Ex 367/02 a soudního spisu Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 Nc 550/2002. Podkladem pro popsaný postup exekutora bylo usnesení o nařízení exekuce na bývalého manžela stěžovatelky ze dne 15. 10. 2002 č. j. 1 Nc 550/2002-5 a exekuční příkaz ze dne 25. 3. 2003 č. j. Ex 376/02-17 na prodej všech movitých věcí povinného. Vzhledem k nesprávnému postupu vedlejšího účastníka 2), který do soupisu pojal věc ve vlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice 3), podaly tyto excindační žaloby. Než však stihl soud rozhodnout, zpeněžil soudní exekutor všechny sepsané věci, vyjma automobilu, v dražbě. Následně se proto domáhaly vyloučení výtěžku dosaženého dražbou movitých věcí a rozsudkem ze dne 23. 6. 2004 č. j. 7 C 496/2003-68 vyloučil soud výtěžek dražby věcí v rozsudku citovaných v celkové výši 19 365 Kč ve vztahu ke stěžovatelce a ve výši 1 690 Kč ve vztahu k vedlejší účastnici 3). V návaznosti na to došlo k zastavení exekuce prodejem movitých věcí u stěžovatelky a vedlejší účastnice 3) pro uvedené částky. Škoda vzniklá stěžovatelce a vedlejší účastnici 3) spočívá v rozdílu výše z exekuce vyloučeného výtěžku z prodeje věcí a hodnoty těchto vydražených věcí v době odebrání, resp. jejich prodeje v dražbě, který u stěžovatelky činí 23 590 Kč a u vedlejší účastnice 3) 1 430 Kč. V souvislosti se zabavením automobilu Renault Thalia 1,4, státní poznávací značky X., vznikla stěžovatelce škoda v úhradě nájemného ve výši 23 535 Kč zaplacených stěžovatelkou autopůjčovně v hotovosti za zapůjčení náhradního vozidla v období od 5. 4. 2003 do 15. 5. 2003 a v částce 5 000 Kč, kterou musela zaplatit leasingové společnosti Renault leasing cz, s. r. o. za odtah vozidla. Stěžovatelce a vedlejší účastnici 3) tak vznikla škoda ve výši 52 125 Kč, resp. 1 430 Kč, kterou svým neuváženým postupem a zásahem do jejich práv způsobil vedlejší účastník 2), který je objektivně odpovědný za jím způsobenou škodu v souvislosti s exekuční činností. Svůj nárok uplatnily stěžovatelka a vedlejší účastnice 3) samostatnou žalobou podanou na soudního exekutora, řízení probíhalo pod sp. zn. 6 C 117/2005. Jeho odpovědností není dotčena odpovědnost státu za způsobenou škodu, kterou nárokují touto žalobou. Vedlejšího účastníka 1) vyzvaly stěžovatelka a vedlejší účastnice 3) k náhradě škody přípisem ze dne 11. 5. 2005, na který reagoval dopisem ze dne 27. 7. 2005 s tím, že škodu neuhradí.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 11 C 192/2005-116 byla vedlejší účastnici 1) jako žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 28 415 Kč (výrok I.), ve vztahu stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2) soud řízení zastavil co do částky 23 710 Kč (výrok II.), ve vztahu vedlejší účastnice 3) a vedlejšího účastníka 1) soud řízení zastavil (výrok III.) a žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Proti tomuto rozsudku podali vedlejší účastnice 1) a vedlejší účastník 2) odvolání.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. v části týkající se stěžovatelky, vedlejší účastnice 1) a vedlejšího účastníka 2), jakož i řízení, které se k jejich vydání vztahovalo, a poté dospěl k závěru, že obě odvolání jsou důvodná.
5. Rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 5. 2014 č. j. 17 Co 401/2013-144 byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 11 C 192/2005-116 ve výroku I. tak, že žaloba, aby vedlejší účastnici 1) byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 28 415 Kč, se zamítá (výrok I.). Ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1) bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); stěžovatelce byla dále uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi 2) náklady řízení v částce 5 166,20 Kč (výrok III.); dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.); stěžovatelce byla dále uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi 2) náklady odvolacího řízení v částce 10 225,70 Kč (výrok V.).
6. Odvolací soud dospěl k závěru, že otázka správnosti úředního postupu vedlejšího účastníka 2), při soupisu movitých věcí, kdy došlo k sepisu stěžovatelkou užívaného předmětného osobního automobilu, byla vyřešena již v rámci výše citovaného soudního řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 117/2005 a zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že k zahrnutí osobního motorového vozidla do soupisu movitých věcí v rámci exekuce došlo v daném případě v souladu se zákonem. Jednání vedlejšího účastníka 2) jako soudního exekutora pak nelze označit za odporující zákonu. Jestliže tedy jednání vedlejšího účastníka 2) při soupisu movitých věcí, do něhož byl zahrnut i předmětný osobní automobil, nebylo shledáno jako nesprávný úřední postup, odpadá pak základní podmínka pro to, aby stát odpovídal za škodu stěžovatelce ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za toto jednání exekutora. Protože otázka zákonnosti postupu exekutora při soupisu movitých věcí již byla vyřešena v dříve probíhajícím řízení u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 117/2005 a následně v odvolacím řízení pod sp. zn. 17 Co 373/2007 u krajského soudu a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, je pak podle odvolacího soudu zcela nadbytečné se jí dále zabývat. Odvolací soud dále posoudil, zda poté, co vedlejší účastník 2) pojal předmětný osobní automobil do soupisu movitých věcí, postupoval správně, když tento osobní automobil odňal z dispozice stěžovatelky, odvezl jej a leasingové společnosti jej vydal až dne 14. 5. 2003, tedy zda v tomto jeho postupu lze shledávat nesprávný úřední postup. S přihlédnutím ke znění §66 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, platného a účinného ke dni provedení soupisu movitých věcí, měl odvolací soud za to, že vedlejší účastník 2) postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud sepsaný předmětný osobní automobil zajistil a odvezl. Odvolací soud se tedy neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vedlejší účastník 2) mohl vozidlo toliko sepsat a ponechat je nadále v dispozici stěžovatelky. V soupisu předmětného osobního automobilu a jeho zajištění a odvezení nelze podle odvolacího soudu spatřovat nesprávný úřední postup a označovat ho za vadný, jak má na mysli nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/2009 (N 51/64 SbNU 625), který soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku citoval. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že případná nepřiměřená délka doby od soupisu movité věci do jejího vydání jejímu vlastníku, který není osobou povinnou v exekučním řízení, by mohla být posuzována jako nesprávný úřední postup ze strany exekutora a v obecné rovině by pak mohla nastupovat odpovědnost státu za toto jeho jednání exekutora. Podle názoru odvolacího soudu dobu ode dne provádění soupisu dne 26. 3. 2003 do dne vydání zajištěného osobního automobilu leasingové společnosti dne 14. 5. 2003 nelze považovat za dobu nepřiměřeně dlouhou. Žádný zákonný právní předpis exekutorovi neukládal, v jaké době byl povinen vydat zabavené věci osobě odlišné od povinného, která prokázala své vlastnické právo. Odvolací soud přisvědčil, že zabavená movitá věc by takovéto osobě měla být vydána v co možná nejkratší době, aby nebyla bezdůvodně ve výkonu svého vlastnického práva omezena, avšak tato doba musí být přiměřená i skutečnosti, že vedlejší účastník 2) v té době nepochybně nevyřizoval jedinou exekuci a objektivně tedy nebylo v jeho silách se otázkou vrácení předmětného vozidla leasingové společnosti okamžitě zabývat. Pokud tak učinil do jednoho měsíce poté, co mu byly doručeny listiny zcela jednoznačně a nezpochybnitelně prokazující vlastnické právo leasingové společnosti k zajištěnému vozidlu, lze dle názoru odvolacího soudu tuto lhůtu považovat za přiměřenou. Vzhledem k tomu, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal v jednání vedlejšího účastníka 2) nesprávný úřední postup, nemůže pak nastoupit odpovědnost státu za takovýto postup vedlejšího účastníka 2) ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.
II. Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud věc nesprávně posoudil, prezentovaný právní názor je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a dále "postrádá prvky přesvědčivosti a úplnosti posouzení věci". Související procesní pochybení pak podle stěžovatelky spočívá ve skutečnosti, že odvolací soud se žádným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s relevantní judikaturou, na niž stěžovatelka výslovně poukazovala. Stěžovatelka uvádí, že věcná nesprávnost argumentace odvolacího soudu vychází z výkladu ust. §66 odst. 1 exekučního řádu, dle kterého exekutor nemohl jednat jinak, než jednal, tedy odvést vozidlo. Další nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu souvisí s odvolacím soudem nekomentovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 2906/12 (N 121/70 SbNU 91), v němž byl řešen skutkově obdobný případ; Ústavní soud zejména výslovně uvedl, že otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu, je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla). Za poslední nesprávnost k věci samé stěžovatelka považuje argumentaci odvolacího soudu o tom, že v důsledku možného pracovního zaneprázdnění exekutora bylo vozidlo vráceno v nikoli nepřiměřené lhůtě. Zásahu do práva na spravedlivý proces se odvolací soud podle stěžovatelky dopustil i tím, že se nevypořádal ani přes výslovný poukaz stěžovatelky s argumentací obsaženou v nálezu sp. zn. I. ÚS 2906/12 a tento nález zcela pominul, tudíž nenaplnil ani požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí (k důsledkům obdobného pochybení v ústavněprávní rovině srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 561/12, N 144/66 SbNU 191).
8. Stěžovatelka v rozhodnutí odvolacího soudu shledává neoprávněný zásah do svého práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny v souvislosti s uložením povinnosti hradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi 2). Bez ohledu na výsledek sporu a procesní (ne)úspěšnost účastníků, nevzal totiž odvolací soud podle stěžovatelky v úvahu skutečnost, že stěžovatelka ani vedlejší účastnice 1) vstup vedlejšího účastníka 2) do řízení nenavrhovali a tento se přihlásil sám, byť vůči němu, pokud šlo o předmětný dílčí nárok, byla žaloba pravomocně a před vstupem do řízení zamítnuta v jiném řízení. Stěžovatelka uvádí, že jí není jasné, z jakého důvodu v řízení figuroval a proč by mu měla platit nějaké náklady. Navíc jelikož vystupoval při své činnosti, kdy měl způsobit škodu, v postavení soudu prvního stupně a jako státní orgán, žádné právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení by podle stěžovatelky neměl mít stejně jako vedlejší účastnice 1) [k tomu viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1145/11 (N 176/63 SbNU 51)].
III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
9. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka 1). Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
10. Vedlejší účastník 1) ve svém vyjádření poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který rozhodoval do velké míry v totožné věci s jiným postavením procesních subjektů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3029/2009). Nejvyšší soud konstatoval, že k zahrnutí osobního motorového vozidla do soupisu movitých věcí v rámci exekuce došlo v souladu se zákonem, jelikož při provádění soupisu na místě samém nelze po exekutorovi požadovat, aby se zabýval námitkami ze strany třetí osoby, že je postižen majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící provedení exekuce. Jednání žalovaného jako soudního exekutora nelze považovat za odporující zákonu, není tudíž splněn zákonný předpoklad odpovědnosti spočívající v porušení právní povinnosti, a již z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku na náhradu škody v částce 28 415 Kč s příslušenstvím (spočívající v nákladech na odtah automobilu a na nájem náhradního vozidla po dobu jeho odnětí z dispozice dovolatelky). Nejvyšší soud tak přistoupil na argumentaci soudního exekutora, který hájil svůj postup tím, že exekuční řízení je postaveno na předběžných úkonech, bez nichž by jen stěží bylo možné dosáhnout jeho cíle, tj. vymožení pohledávky věřitele. Takovým předběžným zajišťovacím úkonem je i soupis movitých věcí a právní úprava výslovně počítá s možností, že budou sepsány věci, k nimž mají práva třetí osoby odlišné od povinného. Jejich ochrana je v takovém případě zajištěna pomocí tzv. vylučovací žaloby. Samotné předložení leasingové smlouvy ještě neznamená, že vozidlo je předmětem leasingu, neboť tato smlouva mohla být např. předčasně ukončena a vozidlo tak mohlo být již ve vlastnictví povinného. Vedlejší účastník 1) uvedl, že postup v exekučním řízení při sepisování movitého majetku může vést k zajištění majetku, který není ve vlastnictví povinného. Tento potenciální negativní důsledek je však nezbytný vzhledem k účelu zajištění majetku, tedy vymožení nesplaceného dluhu. Právní úprava má nástroje, které slouží k ochraně majetku třetích osob (vylučovací žaloba). Nedomnívá se tedy, že by postup exekutora, který je v souladu se zákonem a vede k negativním důsledkům, měl aktivovat odpovědnost za škodu tímto postupem způsobenou. Stát odpovídá podle čl. 36 odst. 3 Listiny za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nesprávným rozhodnutím. Objektivní odpovědnost státu za škodu bez ohledu pochybení (tedy odpovědnost za škodu i při správném postupu v souladu se zákonem) je výjimečný institut, který musí být výslovně v zákoně upraven (viz např. §9 zákona č. 82/1998 Sb.). Exekuční řízení tento výjimečný přístup k nárokům na náhradu škody způsobené zákonným postupem nevyžaduje, jelikož případné negativní zásahy jsou proporcionální k cílům, kterých se má dosáhnout. Odpovědnost státu za škodu z výkonu veřejné moci není postavena na zásadě náhrady jakékoliv škody, která je projevem činnosti orgánů veřejné moci. Donucující exekuční řízení je až na samém konci řetězce právních institutů, které vedou k uhrazení dluhu, a jeho případné negativní dopady do sféry jednotlivců jsou kompenzovány přínosem v podobě zajištění možnosti domoci se svých práv (zajištění vymahatelnosti práva). Na základě výše uvedeného vedlejší účastník 1) navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta nebo zamítnuta.
11. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že možnosti zaslání repliky nevyužije.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Vlastní posouzení věci
13. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
16. Stěžovatelka namítá, že postup vedlejšího účastníka 2) nebyl v souladu se zákonem.
17. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal v postupu exekutora nesprávný úřední postup. Tento svůj závěr odvolací soud dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, přičemž současně poukázal na to, že otázka správnosti úředního postupu exekutora při soupisu movitých věcí, kdy došlo k sepisu stěžovatelkou užívaného předmětného osobního automobilu, byla vyřešena již v rámci výše citovaného soudního řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 117/2005 a zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3029/2009. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že k zahrnutí osobního motorového vozidla do soupisu movitých věcí v rámci exekuce došlo v daném případě v souladu se zákonem a proto jednání vedlejšího účastníka 2) jako soudního exekutora nelze označit za odporující zákonu, neboť dle §66 odst. 1 exekučního řádu při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného exekutor vždy, i bez návrhu oprávněného, zajistí movité věci, které sepsal; zajištěné věci převezme do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele. Ústavní soud proto přisvědčuje odvolacímu soudu, že vedlejší účastník 2) postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud sepsaný předmětný osobní automobil zajistil a odvezl. V soupisu předmětného osobního automobilu a jeho zajištění a odvezení nelze spatřovat nesprávný úřední postup a označovat ho za vadný. Rovněž je nutno přitakat odvolacímu soudu, že dobu ode dne provádění soupisu dne 26. 3. 2003 do dne vydání zajištěného osobního automobilu leasingové společnosti dne 14. 5. 2003 nelze považovat za dobu nepřiměřeně dlouhou. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal v jednání vedlejšího účastníka 2) nesprávný úřední postup, nemůže pak nastoupit odpovědnost státu za takovýto postup exekutora ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
18. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 2906/12 neshledal Ústavní soud případným, neboť v uvedeném nálezu nebylo vozidlo ve vlastnictví leasingové společnosti. Rovněž odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/2009 není přiléhavým, neboť tento nález se týkal nesprávného úředního postupu notáře při zkoumání pravosti plné moci.
19. Stěžovatelka dále nesouhlasí se vstupem vedlejšího účastníka 2) do tohoto řízení. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na ustanovení §93 odst. 2 o. s. ř., ve kterém se uvádí, že vedlejší účastník vstoupí do řízení buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu; o přípustnosti vedlejšího účastenství rozhoduje soud jen na návrh, tedy rozhoduje jen tehdy, jestliže některý z účastníků namítne nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Soud z vlastní iniciativy tuto otázku nezkoumá; nebyla-li námitka nepřípustnosti vznesena, je třetí osoba vedlejším účastníkem bez dalšího. O námitce nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení rozhodne soud usnesením. Proti usnesení soudu prvního stupně je přípustné odvolání. V ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí, že by tohoto opravného prostředku v řízení u okresního soudu využila. Za dané procesní situace je nutno uvedenou namátku stěžovatelky posoudit jako nepřípustnou.
20. Stěžovatelka dále namítá porušení svého vlastnického práva tím, že jí byla uložena povinnost hradit vedlejšímu účastníkovi 2) náklady řízení. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř., dle kterého má vedlejší účastník v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník (k postavení soudního exekutora jako podnikatele viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 118/05, U 15/37 SbNU 767). O nákladech řízení pak rozhodl odvolací soud podle úspěchu účastníků a vedlejších účastníků v řízení.
21. Napadené rozhodnutí krajského soudu tudíž nevybočilo z mezí ústavnosti.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu